Vidíš, vlak přijel
Manžel Ahmed v igelitové tašce, posvátné lejno v butiku a bolywoodské filmové sny o Bulharsku - to je neuvěřitelná Indie, kterou miluje a trefně glosuje Pavel Fellner.
Incredible India – neuvěřitelná Indie. To je slogan jedné z nejznámějších reklam propagujících tuto pestrobarevnou zemi. Její hlavní postava sedí a neví, co má napsat na pohlednici. Tak se vždy cítím já – zážitků je zde tolik, že se brzy cítím „lehce unavený“. Nedají se předvídat, přicházejí neustále jako rázná kadence kalašnikova.
Miluji ten přízvuk, který je tak strašný a nesrozumitelný, že je až krásný. I v ústech nejtvrdšího Inda zní tak dětinsky směšně, že když se pokouší spojit anglická slova do vážného tématu, musíte se nutně smát. Každý Ind je mistrem slova a mistrem v přesvědčování o věcech, o kterých víte, že je nepotřebujete. I tak si je koupíte.
Přistál jsem na letišti v Dillí a rikšář mě začal přesvědčovat o tom, že musím zaplatit trojnásobnou cenu za odvoz po půlnoci. Když viděl, že má před sebou někoho, kdo se vyzná, pokračovat tím, že je ve městě velká dopravní zácpa. Když jsem se ho později u hotelu ptal, kde byla ta zácpa, dozvěděl jsem se, že jsem ji nemohl vidět, protože byla tma. A takových zážitků budete mít spoustu.
Třeba jako my při čekání na vlak do města Agra. Na otázku, kdy přijede, jsme dostali odpověď: „It´s coming.“ Přijel po dvanácti hodinách. Ind aby zachránil situaci a vyprosil bakšiš, radostně oznámil: "Vidíš, vlak přijel."
Když někdo v Indii řekne, že „za minutu“, počítejte s minimálně pěti, má-li to být hotové za půl hodiny, přijďte raději další den.
Krávy jsou zde posvátné a mohou si dělat, co chtějí. Třeba si sednout doprostřed dálnice, křižovatky nebo se procházet po kolejích, nákupních střediscích, na recepci hotelů. Nikoho to nevzrušuje, auta zastaví, netroubí, lidé čekají. Přece jsou to zvířata hlavního božstva Šivu a Indové jsou velmi pověrčiví. Nejvíc mě překvapila reakce obchodníka, když mu kráva vlezla do obchodu a začala žvýkat hedvábné šátky. Jen se usmíval, jako by se nic nedělo. Když ale kráva vypustila pořádné lejno a žlutou tekutinu na další šatičky, nevěřil jsem, že to (kráva) přežije. Ind se sklonil a radostně zakřičel: "Oooo holy shit" - svaté hovno.
Varanasi je nejposvátnější město všech hinduistů. A navíc se středověkou atmosférou. Kdyby se spojil Jakubisko s Fellinim, takovou bizarnost jako Varanasi nevymyslí...
Jsou tři hodiny ráno a po jedenácti hodinách (a 280 kilometrech) přijíždíme do Varanasi, města, kde chce být každý hinduista zpopelněný. Když cítí, že se blíží jeho konec, jede sem a čeká.
Už ve vlaku zažívám šok. Babička horečnatě svírala igelitku v náručí. Ptám se, co tam má. A ona nevzrušeně odpoví, že svého manžela Ahmeda!!!! Nestačím se divit a hned se také mohu seznámit s hlavou jejího zesnulého manžela, kterého kvůli nedostatku peněz nemůže nechat celého spálit na březích Gangy. Hlava je zabalená v papíru...
Městem protéká řeka Ganga, na jejímž břehu od úsvitu do soumraku spalují těla. Kdo nemá dost peněz, tělo si aspoň nechá „olíznout“ plameny. V řece občas plave ohořelé tělo, část hrudníku nebo ruky. Doma bych z toho měl noční můry, tady mi to připadá v pořádku. Do toho všudypřítomné krávy a koupající se Indové.
USA má Hollywood, Pákistán Lolywood, Indie má Bolywood. Film je společenskou událostí, na kterou se musíte pěkně obléci, navonět a celý film pak prožít. Když hlavní hrdiny vstupuje na scénu, publikum vstává a tleská. Když překoná krušné chvíle, publikum nadšením zahučí. Když se blíží polibek, lidé aplaudují. Občas někdo vstane a tancuje. Tragický příběh se mísí s veselým a s indickými písněmi. Film nemá valnou kvalitu, tady jde o zážitek.
Posuďte sami. Velmi populární tu byl příběh o tom, jak se šestice Indů rozhodla, že odejde za lepším životem do světa. Náš režisér by si vybral zemi jako USA či Austrálii, v tomhle filmu se ale odvážlivci vydali do Bulharska. Měli jste vidět místní, jak se mě pořád ptali, odkud jsem a zda Bulharsko znám. Nikdo nevěřil, že Bulharsko zase takový finanční ráj na zemi není...
Bizarní zážitky nekončí. Město Amritsar leží na pákistánsko-indické hranici, na hranici dvou znesvářených zemí. Je to velká atrakce. Hlavně když se večer hranice uzavírá. Je to jakoby Slovensko hrálo finálový zápas v hokeji s Českem. Každý by si vzal vlajky, koupil trubku, namazal obličej barvami a našteloval hlasivky. Přesně tak se zde denně potkává několik tisíc lidí na tribunách v bojovém naladění. Indové pouštějí hollywoodské trháky, Pákistánci svoje budovatelské. Do toho moderátor zakřičí „HINDUSTAN“ a dav to sborově zopakuje. Pákistánci kontrují pokřikem „PAKISTAN“. Indie křičí SIVA a Pákistánci „Alah je věčný a veliký.“ Tribuny si vzájemně ukazují výhružná gesta….
A všichni se zase potkají o dvacet čtyři hodin později na tom samém místě. Zamrazí vás, když si uvědomíte, že jedna i druhá strana má atomovou bombu.
Autor je majitelem cestovní kanceláře S.E.N.
