Jeřáb, jeřabina - muž i žena
Jako je v každém z nás muž i žena, jako je potřeba od všeho ten správný díl, jako je Jin a Jang, tak rostou stromy v harmonii. Tuto úžasnou rovnováhu vidím právě v jeřábu – jeřabině.
Jeřáb s Jeřabinou propletli své ruce,
jí zčervenaly líce, on ještě více vztyčil se k obloze.
Bezpodmínečně otevřeli se lásce a navěky spojili se v jeden strom.
Oranžové až červené jeřabiny už od srpna připomínají příchod podzimu. Prozařují slábnoucí zeleň kolem cest, která je v kontrastu se sklizenými poli. Slunce je už více nakloněné a jeřabinám propůjčuje měkké teplé odstíny. Tam, kde rostou, mají ptáci plná bříška. Hlavně kosi a drozdi je polykají úplně celé. S oblibou je pozoruji, jak se s nimi ládují, div nespadnou ze stromu. Proto je jeřáb nejen v Keltském stromovém kalendáři nazýván „miláček ptáků“. Aby mohly jeho semínka vzklíčit, musí projít ptačím trávicím traktem. Jak je ta příroda dokonalá, vše má svůj smysl. Díky ptákům jsou jinak nestravitelná semena roznášena do širokého okolí.
Kde rostou
Obecně je u nás nejznámější a nejhojnější právě zmiňovaný jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), který je typickou evropskou dřevinou zasahující až hluboko do Sibiře. Ostatní jeřáby jsou teplomilné. Ze Středozemí a z jihovýchodní Evropy pochází příbuzný jeřáb oskeruše (Sorbus domestica), ačkoli některé teorie o jeho původu hovoří o naší původní jihomoravské dřevině. Na jihu Moravy oskeruše najdeme už jen zřídka v lesích, ale spíše na vinohradech.
Nejznámější a možná také nejmohutnější oskeruše („Adamcova“) v Evropě roste poblíž města Strážnice na Hodonínsku. Její stáří je odhadováno okolo 400 let. Na Strážnicku pod Bílými Karpaty můžete navštívit unikátní „Oskerušovou naučnou stezku“. Mezi památné stromy se dostala také oskeruše na Hustopečsku, která je součástí soukromých tzv. záhumenků, sadů meruněk. Plody oskeruše připomínají malé hruštičky. Stejně jako rakytník či muchovních, začíná být oskeruše opět atraktivní nejen pro majitele tzv. eko-zahrad. Pro sběr těchto drobných plodů bohatých na vitamíny musíme však vynaložit větší úsilí. Trpké přestávají být až ty „hniličkovaté“.
Nejméně nápadné jsou jeřáby břeky (Sorbus torminalis), které zcela chybí v severních oblastech, ale rostou také v Malé Asii a severní Africe. Přesto, že jsou břeky naší původní dřevinou, najdeme je v krajině ojediněle, a to na teplých stráních, kde nemají velkou konkurenci. Památný jeřáb břek roste například v Železné na Berounsku. Byl to oblíbený strom spisovatele Františka Nepila, který obdivoval a ctil staré stromy pro jejich působivost a propojenost s dávnými vzpomínkami. Poměrně vysoký počet břeků můžeme najít ve svazích kolem řeky Labe, například na krásné procházce z Ústí nad Labem k Vaňovským vodopádům a skalnímu útvaru Vrkoč. Mezi známé břeky patří strom na Šlapanicku, který je součástí areálu každoročně vzpomínkových akcí na bitvu u Slavkova. S břeky se můžete setkat také v okolí Brna nebo v Milovickém lese.
Zvláštní skupinou mezi jeřáby jsou muky (Sorbus aria), které rostou spíš keřovitě a najdeme je v městských a zámeckých parcích jako okrasné dřeviny.
Protože se šlechtitelé zeleně stále snaží tvořit novou nabídku jak pro potřeby městské zeleně, tak pro potřeby zahrádkářů, kombinují a šlechtí nové kultivary také jeřábů. Pro ovocnářské účely je skvělý jeřáb sladkoplodý a příbuzný jeřábu - Aronie, nebo-li temnoplodec či černý jeřáb, který je původně keř, ale roubuje se na kmen jeřábu ptačího. (Oba jsou významné pro svůj vysoký obsah vitamínu C a antioxidantů v plodech.) V opuštěných zahradách i kolem cest například na Olešnicku jsou k vidění zvláštní někdy pokroucené stromy mající jak jeřabiny ptačí tak černé. To když podnož přemůže pěstitelův záměr a snaží se prosadit své potomstvo. Připomínají mi znovu se probouzející zakleté princezny. Shazují svůj černý šat a oblékají se do svěží červené a oranžové.
Roubování na kmen se využívá také u jeřábu muku do městských výsadeb. Roubovanec tvoří úhledné kulovité koruny slibující nenáročnou údržbu. (Než se ovšem probudí nezničitelná síla podnože.)
Statečný Jeřáb ptačí
Jeřáb ptačí roste od nížin až do vysokých nadmořských výšek spolu se smrkem. Netvoří zde mohutné a vysoké stromy, spíše mnohokmenné větší keře. Je to jeho způsob, jak se vypořádat s prudkými větry, sněhem či námrazou. Touto houževnatostí předčí i břízy. Proto jsou jeřáby sázeny i kolem komunikací, kde jsou také často poškozovány větrem a dopravou. Jeřáby to ustojí, ale trpí jejich vzhled. Přesto jsou každoročně obsypané plody. Jeřáby najdete i na úplně nehostinných místech, jako jsou staré zídky, skalní římsy, náspy, obruby chodníků nebo okapy. Cizí jim nejsou ani mokřiny a tak se s jeřáby setkáte i v lužních lesích (olšinách). Jejich schopnost žit v těchto extrémních podmínkách je obdivuhodná.
Jeřáb ptačí patří mezi ovocné dřeviny a spolu s jabloněmi, kdoulí a mišpulí tvoří skupinu tzv. jádrovin. Dovedu si představit, že byly kdysi jeřabiny stejně oblíbené jako planá jablíčka či hrušky. Konzumace jeřabin byla a je zárukou dobrého zdraví. Vitamínu C mají víc než pomeranče a citróny. Neměli bychom jich však sníst více než deset kuliček naráz. Obsahují totiž mírně jedovatou kyselinu. Vařením se tato kyselina odstraní, ale také část vitamínů. Samotné jeřabiny jsou kyselé až trpké. Zato šťáva, zavařenina či jeřabinové víno, to je něco excelentního. Skvělá se doplňují s chutí hrušek. Jeřabinový kompot je skvělou náhražkou za brusinky ke svíčkové.
Až zmizí, přijde zima
Jeřáby a nejlépe sladkoplodé kultivary jsou ideálním stromem pro zahrady i okolí domů. Jsou nenáročné a nedorůstají obřích rozměrů. Snáší dobře řez a zároveň mohou být jak dominantou, tak součástí skupinových výsadeb. V zimně je světla potřeba a jemné větve jeřábu ho neubírají. Jaro probudí bohaté bělavé květy, které obletují včely. V létě vrhá příjemný stín a pod jeho korunou se daří trávě i květinám. Ještě než přijde podzim, těší nejen naše oči, ale i celé tělo. Se zkracujícím se dnem jeho plody, rozsvícené miniatruní lampionky těší také naše duše. Třepetají se a mizí v ptačích zobanech. Až zmizí docela, přijde zima.
Skotské rituály
Jeřáby byly vždy považovány za ochránce domů, plodnosti a života vůbec. Pokud vám nějaký u domu vyrostl třeba i nechtěně, važte si ho. Je to jeden z nejvíce uctívaných stromů v celé severozápadní Evropě. Jeho váženost dokonce předstihovala dub a buk. Svědčí o tom například to, že se ve Skotsku doposud smí dřevo, kůra, plody či listy jeřábu používat jen k posvěceným účelům a za zvláštních podmínek. Řezání, nošení a umisťování větviček jeřábu nad dveře je součástí posvátného rituálu na ochranu před neštěstím.
V prastarých mýtech je jeřáb opakovaně spojován s pramenem života. Původně to byly právě pruty (žíly) z jeřábu, kterými se na jaře šlehali nejen lidé a zvířata, ale také ovocné stromy. Byly tak požehnáni životní silou, zdravím, plodností a štěstím. Nám jsou známé tyto „pohanské“ zvyky spíše ve spojení s pruty z vrb a lísky, ale je možné, že to mohl být i jeřáb, jak už vyplývá z nejstaršího německého výrazu Quickbaum, „živý, osvěžující strom“. Tento název vychází ze slovesa v překladu: posílit, potěšit, nebo také rozdělovat požehnání života.
V Irsku je jeřáb spojován s Brigidou – múzou umění, předení a tkaní. Asi proto, že je jeřábové dřevo tradičním materiálem pro výrobu kolovratů a vřeten.
Když léto končí, kolem cest se červenají,
jeřabiny - poslové pradávných bytostí.
Inspirují, čistí, zbavují sebeklamu.
Tomu, kdo poslouchá,
šeptají runy osudu.
Je čas myslet na zimu,
je čas jeřábu – stromu života.
