Kde ženy vládnou
Když Kateřina Karásková se štětcem a blokem hledala po světě místa, kde vládnou ženy, dojela i za hřmotnými Tehuánami. Tady je její popis obrovských ženštin, které drží rodinnou kasu.
... Takto, pro vaši představu, vypadal po staletí typický den zapotécké rodiny z Tehuantepecké šíje:
Kvůli nesnesitelnému horku během dne vyráží muž do práce už kolem třetí ráno. Na poli se lopotí asi do deseti. Pak se celý zmožený doplazí domů, vypěstované plodiny odevzdá ženě a svalí se do hamaku k zasloužené siestě.
Žena mezitím odejde na trh, kde celé odpoledne prodává a drbe se sousedkami. Domů se vrací k večeru, manžel se zrovna probouzí. Žena ho nakrmí a z utržených peněz mu vyčlení malé kapesné. Zbytek si uschová na chod domácnosti.
Muž poté zamíří do kantýny (hospody), kde se setká s kámoši a veškeré kapesné většinou propije. Manželka ho o pár hodin později z kantýny vyzvedne, dovleče domů a uloží do hamaku, aby byl připravený na další časný pracovní den.
Noční životní styl mužů umožnil ženám ovládnout podstatné věci z reálného světa. Kromě toho, že kontrolovaly rodinnou kasu, byly také mnohem aktivnější ve společenském životě a informovány o všem, co se dělo v širší komunitě.
A tak se údajně zrodil matriarchát...
Zapotékové dnes 
Zapotékové předtím
...Tržnice Čtyřicet představuje po přelidněném tehuantepeckém trhu příjemnou změnu. Obézní barevné ženy u prodejních stolků se schovávají před silným sluncem v rychle se zmenšujícím stínu jednopatrových domků. Po pořádné porci plněných masitých paprik s tortillou si velmi rychle najdu vhodný objekt k malování - statnou řeznici Alícii, na níž mě kromě její šíře fascinuje i to, jak se dokáže ohánět nožem.
"Podívej, moje Zarina čeká dítě," předvádí mi Alícia svoji dvacetiletou dceru, která jí pomáhá krájet maso.
"A co ty?" otočí se na mě. "Je ti třicet,, a pořád nic. Máš snad nějaký problém?" ptá se neurvale.
"Nemám na děti čas," odseknu nebojácně s hlavou vztyčenou, což okolní ženy náramně pobaví.
"Jsi tak štíhlá a krásná, přála bych si vypadat jako ty," pokračuje Alícia smířlivěji.
"Ale zapotécké ženy přece musejí být silné a velké. Takové prostě jste a to se mi na vás líbí," snažím se jí vlichotit.
"To ani ne, je to tak jen proto, že moc jíme. Kdybychom byly jako ty, měly bychom větší šanci sehnat gringa (cizince)," prohlásí a přejede mě pohledem od hlavy až k patě.
Okolní prodavačky se hroutí výbuchem smíchu.
"Támhleta," Alícia, nabuzená úspěchem u svých kolegyň, ukazuje prstem na menší silnou ženu, jež prodává přes silnici želatinu, "je jí třicet, a pořád je ještě seňorita (slečna)."
"Takže není vdaná?" ujistím se naivně.
"No jistě že ne! Znamená to, že ještě nešoustala," zařve jedna žena z davu a všechny opět vybuchnou záchvatem nekontrolovatelného smíchu. Samozřejmě až na tu slečnu.
Jízlivě se s nimi směju ubohé prodavačce želatin, spokojená, že objektem všeobecného posměchu tentokrát nejsem já.
Alícia se pak nahne dopředu, bez ptaní mi sebere skicák a ukazuje ho svým kamarádkám. K mému údivu však místo toho, aby můj výtvor pomlouvaly jako prodavačky z Tehuantepecu, tyhle ženské tvrdí, jak je to pěkné.
A tak Alícin portrét dokončuju s vítězoslavným pocitem: v matriarchální tlupě tržnice Čtyřicet jsem si dnes vydobyla svoji právoplatnou pozici.
S nově nabytým sebevědomím se čtyřicetileté Alície ptám na její podnikatelskou kariéru:
"Dokončila jsem střední školu a hned pak odjela pracovat jako hospodyně do Baja California (mexického státu u hranic s USA). Byla to dobrá práce, vydělávala jsem hromadu peněz," vypráví. "Jenže už po šesti měsících jsem se musela vrátit. Máma mi brečela do telefonu, hrozně se jí stýskalo. Ona tady prodávala maso a já to převzala po ní, když jsem se po návratu vdala. Její máma, moje babička, taky prodávala maso a teď i moje dcera pomáhá mně," sděluje mi spokojeně a pyšně si prohlíží svoji těhotnou dceru,jako kdyby chtěla říct, že z její vnučky jednou rovněž vyroste řeznice.
Manuel, Alíciin hubený manžel s knírkem a shrbenými zády, pokorně čeká na druhé straně ulice, až ranní vzrušení opadne. Pracuje jako řidič motocara. Jeho úkolem je sbalit prodejní stoky a rozvézt ženy domů.
Simon se ho ptá, jestli by raději pracoval na trhu jako jeho žena.
"Samozřejmě, prodávat na trhu je přece mnohem lepší - skončíš brzy a jdeš si domů. To já jako řidič musím být v práci celý den," odpovídá Manuel mnohem tišším a zadumanějším hlasem než jeho žena.
"Jenže já bych tady stejně prodávat nemohl. Hrozně bych se styděl. Jsou tady jenom ženské, a ty by mě nenechaly na pokoji. Jinde v Mexiku prodávají i chlapi, někde dokonce jenom chlapi, ale tady u nás jsou to jen ženy."
Manuel ještě o trochu ztiší hlas a pokračuje: "Řídím tohle motocaro jen posledních pět měsíců. Předtím jsem osm let pracoval v Salině Cruz na stavbě lodí, ale přestalo mě to bavit. Práce byla strašně monotónní a podmínky těžké, a tak jsem toho nechal."
"Jsi ráda, že je teď Manuel po změně práce víc doma, s rodinou?" obracím se opět na řeznici.
"Ani ne. Bylo by mnohem lepší, kdyby POŘÁDNĚ pracoval a vydělával POŘÁDNÉ peníze," odpovídá Alícia tak, aby to Manuel slyšel.
"A kdo přináší domů obvykle víc peněz, žena, nebo muž?"
"Ženy tady z trhu nosí peníze domů každý den, zatímco muži většinou na konci týdne, v pátek," vysvětluje. "Manuel, když měl ještě POŘÁDNOU práci, vydělával mnohem víc než já. Postavili jsme za to barák, koupili televizi, ledničku a pračku. Ale teď, když dělá toho... taxikáře, vydělávám víc já. Jenže je to málo, tak akorát na každodenní věci, jako třeba jídlo," snaží se skrýt svoje dobře živené tělo za skromný úsměv.
"A kdo se u vás doma stará o peníze?"
"No, jistěže já... Ženy se u nás vždycky starají o peníze. Když je rodina chudá, lidi začnou pomlouvat ženskou, že není dobrá hospodyně."
"A co se stane, když ti manžel odmítne svoje peníze dát?" ptám se a pohledem opět sklouznu na vyzáblého Manuela, který teď soustředěně skládá jeden z prodejních stolků.
"To je jednoduché," Alíciin obličej se rozzáří sebevědomým úsměvem. "Nedostane najíst!"
Úryvek je z knihy Kateřiny Karáskové a Simona Birda Kde ženy vládnou, která vyšla letos na jaře. Kromě mexických indiánek, které své muže překonávají inteligencí i objemem, prozkoumala dvojice svérázných malířů a etnografů také jediný muslimský matriarchát (v Indonésii), "navštěvující manželství" v čínském Himálaji a indické muže bojující za rovnoprávnost.
