Budiž světlo
„A řekl Bůh: Budiž světlo. A bylo světlo. A Bůh viděl, že světlo bylo dobré.“ Tak vznik světla popisuje Bible. V muzeu firmy Philips v nizozemském Eindhovenu cvaknutí božským vypínačem, aby „bylo světlo“, uvidíte ve zcela... jiném světle.
Vynález žárovky je dlouhodobě připisován Thomasi Alva Edisonovi. Jeho první žárovka zazářila 21. října 1879 a údajně svítila 40 hodin. Jiné zdroje mluví o třinácti hodinách a další o ještě kratším čase. Ve stejném roce byla patentována a dějiny se mohly začít psát i v noci. Pomiňme, že Edison koupil patenty svých konkurentů, neboť zdaleka není jediným, kdo na žárovce pracoval.
Kdo dnes zná firmu United States Electric Lightning Company, provozovanou Hiramem Maximem a Williamem Sawyerem. I oni navazovali na jiného vědce své doby, sira Humphry Davyho stojícího za objevem principu, na němž žárovka funguje. Šlo o fakt, že průchodem proudu se vodič zahřívá, a je-li jeho teplota dostatečně vysoká, začne vyzařovat světlo ve viditelné oblasti.
Koupit „žárovku od Edisona“ je dnes možné jen na aukcích a to za neuvěřitelné částky. Zato koupit „žárovku od Philipse“ lze v každém obchodě s elektrozbožím.
Jakmile byla žárovka na světě, všichni, kdo si to mohli dovolit, chtěli světlo. Výroba svítidel se ukázala rizikovým, technicky náročným, ale na druhé straně lukrativním odvětvím, což znamená díru na trhu. Té se rozhodl využít holandský strojní inženýr Gerard Philips. V roce 1891 koupil v Eindhovenu relativně novou továrnu, jenž tehdy sloužila k výrobě hřebíků, a ještě téhož roku v ní vyškolil zaměstnance na obsluhu moderního zařízení. V dubnu roku 1892 továrnu opustilo prvních 50 žárovek, jejichž uhlíkové vlákno úspěšně prorazila stavidla tmy. Dnes je v budově muzeum vysvětlující, jak to s „philipsovými“ žárovkami bylo.
„Na příkladu zaměstnávání žen je hezky vidět, jakým byl pan Gerard pokrokovým podnikatelem. V té době totiž byly v Eindhovenu jen dvě továrny, které zaměstnávaly ženy. Sirkárna a žárovkárna. A na ulici se daly dámy docela dobře odlišit. V obou továrnách si totiž ženy a dívky během pracovního procesu olizovaly prsty a v obou jim materiál, se kterým pracovaly, barvil rty. Dámám ze sirkárny se proto říkalo „červené rty“, zatímco ženy Philipse byly „černé rtíky,“ říká průvodce muzeem Gerard Stoer s odkazem na sirup, používaným při přípravě žhavících vláken pro budoucí žárovky, který si dámy olizovaly. Čím tenčí drátek se podařilo do žárovky dostat, tím lépe. Z jednoho metru drátu o síle 1 mm dokázali vytáhnout 2500 metrů žárovkového vlákna. To mělo stačit pro 2500 žárovek. Drátek byl v žárovce srolován do spirály, díky čemuž se skutečně mohl metr drátku vejít do malé baňky.
Dnes se vyrábí plejáda žárovek, zářivek, „šetřivek“, výbojek... s nejrůznější barvou světla. Ve Philips Lighting Application Centre se učí, jak světlem manipulovat lidské „chtění“ či uspokojovat zákaznické potřeby. Chcete příklad? Pultíky v obchodem s masem bývají nasvětlené světlem mírně červeným, aby maso vypadalo červenější, zatímco v pekařství profíci používají spíše světlo žlutější. Pečivo pak vypadá lépe. Poblikávající zářivka člověka rozčílí, šikovně umístěná lampička dokáže vyvolat romantickou atmosféru. Jiné světlo chce tělo (a zaměstnavatel) po ránu, kdy jsme o něco svěžejší, než po bohatém obědě, kdy nastává útlum. Světlo pomáhá prodávat, světlo uzdravuje a jeho nedostatek zabíjí, což velmi dobře vědí Skandinávci, u nichž se během dlouhých polárních nocí zvedá počet sebevražd.
Mám rád muzea a nejsem technický typ. Tyto dvě na první pohled vzájemně nesouvisející informace se protnou právě v expozicích, kde i já pochopím principy technických fíglů a zas a znova obdivuji génia lidského ducha a umu. Tento článek jsem začal psát ve tři hodiny ráno. To by bez žárovky nešlo. Budiž světlo.
Do muzea se alespoň virtuálně můžete podívat ZDE.
