Jízda na prasečím ocásku
Stačí jedna pořádná písečná duna a kolik se na ní dá užít zábavy! Kdysi bezvýznamná vesnička Shapotou v čínském vnitrozemí se za pár let změnila k nepoznání.
Na jednom břehu Žluté řeky leží poušť Tengger, na tom druhém - vlastně už také. K řece se svažují až stometrové duny. A právě za nimi míří čínští turisté zblízka i zdaleka. Dá se tu totiž dělat spousta věcí: jezdit po zadku dolů z duny, prohlížet si dávný systém zavlažování, nakupovat ve stáncích suvenýry, jezdit lanovkou dolů a zase nahoru. Čínští turisté, když mají tu správnou náladu, připomínají školáky vypuštěné mezi dvěma matematikami na hřiště...
Ti nejstatečnější pak obléknou barevné plovací vesty, aby se nechali povozit na zdejších tradičních vorech. Žlutá řeka, která se vine písečným údolím, je a vždy byla na většině svého toku nesplavná. Jako naschvál, zrovna v téhle oblasti by po ní šlo plout. Jenže tu zase bylo málo stromů na stavbu vorů. A tak si už předci dnešních vorařů poradili, jak to šlo: nafoukli prasečí usně, v případě větších nákladů vycpali hovězí kůže suchou trávou.
Žádné zboží už se tady po řece nevozí, pokud nepočítáme slavnostně oblečené výletníky. Nechápavě poťukávají nadmuté prasečí kůže, smějí se, když vorař rozváže ocásek nebo nožičku a plovák dofoukne. Pak se ale odhodlají k životnímu zážitku - jízdě na prasečích ocáscích!
Zpátky proti proudu můžou využít jednu z karavan velbloudů, které jsou dalším hybatelem zdejšího turistického průmyslu. Vorař si hodí svých deset "prasátek" na záda a šlape po svých. Vlastně by to bylo úplně v pořádku, kdyby v tom v tak velké míře nefigurovaly děti. Na jedné straně načančaní jedináčci rodin z měst... na té druhé ušmudlaní, předčasně dospělí a možná úředně neexistující kluci a holky, které ty karavany vodí v horkém písku nahoru a dolů. Je mi jich líto. Bohužel jediné, co pro ně můžu udělat, je vybrat si zrovna jejich velbloudy.
Vorař jde po svých 
Na turisty čekají karavany velbloudů
