Úsměv na směťáku
Největší kambodžská skládka Stung Meanchey, na periferii hlavního města Phnom Penh, smrdí už z dálky. Blížím se ke smetišti tuk tukem a řidič není ze svého rita vůbec nadšen. Snaží se mě od návštěvy skládky všemožně odradit. Na oficiální vrátnici mu to skoro vyjde. Muž s vysílačkou, zachumlaný v khmerské šále, mě posílá striktně pryč. Na další nehlídané odbočce už to ale klapne.
Jsem na prašné cestě. Vede k ohromné haldě odpadků, které se sem svážejí z celého hlavního města. Cestu lemují chatrče a v nich bydlí sběrači. Kdo by tu čekal nějaký viditelný stres a frustraci, bude překvapen. Před budníky slátanými z odpadků si vesele hrají děti. Mámy suší na šňůrách prádlo nebo igelitové pytle, do kterých se cpe vše, co se dá ještě prodat. Vaří na ohýnku oběd, aby ho mohly odnést ostatním na „pracoviště“, a nádobí myjí v nedaleké stoce.
Ze skládky se line odér látek, zahrnující snad celou tabulku chemických prvků. Plus zápach hniloby a kouře. Našince by takový úděl asi porazil, ale tady se na mě smějí a vypadají spokojeně. Prostě jsou rádi, že si vydělají, a vydělají si prý víc, než kdyby vykonávali nějakou normálnější dělnickou práci. Ti, kteří zrovna nemakají na haldě, mají neuvěřitelně čisté oblečení a největším kontrastem je vodní plocha s krásnými lotosy, které skoro volně přecházejí až k pestrobarevné hoře odpadků. Tohle je tresť Kambodže.
Jdu dál s holkami, co nesou na pracovní plac jídlo. Zápach houstne a u paty skládky dostávám od chlapů stopku. Cigára ale tvrďáky obměkčí a můžu dál. Na smetiště se musí přes stoku, která je tak plná odpadků, že se dá přejít skoro suchou nohou. Vtip je v tom, že musím cupitat rychle, jinak bych se probořil.
Na place jsou stovky lidí, kteří čekají na zásilku náklaďáku. Taktika je prostá. Když humus vyklopí, vrhnou se na haldu a vyberou z ní, co se dá. Pracovním náčiním je většinou jen bodák, na který se napichují plasty. Žádné ochranné pomůcky, maximálně holinky. Nejlepší prý je, když přijede náklaďák z bohatší čtvrti. To se tu pak dá najít i nějaké to vybavení domácnosti, hračky, kosmetika nebo něco na sebe.
Ze skládky proudí zachumlanci s žoky materiálu. Když je to plast, dá se jeho váha vylepšit prolitím vodou, a pak už jde k překupníkovi, který pytle odváži do sběrny.
Cigarety, které jsem rozdal, dohořívají a s nimi je u konce i moje návštěva. Tady se totiž fakt maká a na nějaké dlouhé kecy s cizincem tu není nikdo zvědavý.
U smetiště v Phnom Penhu žijí stovky rodin. Bydlí tu v nuzných chatrčích, aby si vydělaly na obživu. Hodí to prý lidem o trochu víc, než kdyby se živili dejme tomu zemědělstvím. Papír, plasty, sklo a kov se totiž dají za pár šupů prodat. A tak se sběrači každý den vrhají na všechno, co na skládku přivezou náklaďáky. Suplují recyklační program, který v Kambodži neexistuje.
Horší je, že se na téhle špinavé práci podílejí i děti. Místo toho, aby chodily do školy. O rodiny žijící na smetišti se sice starají Červený kříž a další nevládní organizace, přesto je dětí na skládce jako smetí.
