Tři mužské hry
„Kde je vítězný kůň? Kde je? Kde?“ Křičí Baty a prodírá se davem. Když ho najde, pohladí mu zpocenou srst a tváří se spokojeně. I to je mongolský Naadam, svátek, který i v moderní podobě zahrnuje mnohé z tisíciletých tradic národa pastevců a stepních bojovníků. A přitom je vlastně docela mladý.
Naadam vznikl jako oslava revoluce a získání nezávislosti na Číně v roce 1921, ale jeho kořeny sahají daleko do historie. Naadam je vlastně výraz pro zápas nebo soutěž a celý název zní Erijn Gurban Naadam, což znamená tři mužské hry. Vše se točí kolem tří klání: koňských dostihů, zápasu a lukostřelby. Původně tedy šlo o soutěžení mezi vojáky, ale i prostými vesnickými muži a dokonce mnichy, kteří dokazovali svoje dovednosti ve třech disciplínách, které byly pro přežití a boj nezbytné. Organizované soutěže se konaly i v době tažení Čingischána, který tímto vybíral své důstojníky. Soutěže se však konaly i v rámci mnohých náboženských i světských slavností.
Od 20. let minulého století se největší slavnost koná vždy v době 10-12 července v hlavním městě Ulman Baataru. Přípravy však probíhají už několik dní předem. V té době se život v hlavním městě soustředí stoprocentně na Naadam. Úřady jsou zavřené, nic nefunguje, všichni mluví jen o Naadamu. Centra dění jsou obležená návštěvníky a diváky, kteří se sjedou z celé země. Naadam v Ulaan Baataru je největší, nejslavnější, vítězové jednotlivých klání požívají největší úcty, ale není v Mongolsku jediný. Před tím ulaanbaatarským a hlavně po něm se pořádají slavnosti v krajských a okresních městech (zde „aimag“ a „somon“). Často jsou zde spojeny s nějakých výročím, třeba k příležitosti založení města.
Já jsem se při předchozích cestách do Mongolska s Naadamem bohužel míjel. A tak jsem doufal, že to letos někde vyjde. Přijel jsem v polovině července, takže šance byla solidní. A příležitost přišla v malém somonu Bulgan na severu Mongolska.
Už první den bylo vidět, že se něco děje. Ulice byly vylidněné, většina obchodů a restaurací byla zavřených. Kdo mohl, zamířil za město. Tam, stejně jako v ostatních městech, leží areál speciálně určený pro Naadam a případné další slavnosti. Jeho centrem je aréna pro zápasy a v blízkosti cílová rovinka dostihů.
„Honem, honem“, popohání nás mongolský kolega Baty, který mluví perfektně česky. „Za chvíli přijíždí koně!“ Příjezd dostihových koní, to je chvíle, kterou nemůže žádný účastník Naadamu propásnout. Cílová rovinka je v délce několika set metrů obležená diváky, mezi které je těžké se protlačit. Běžíme na konec houfu, ale mezitím první koně přijíždějí. A za nimi další. Malí houževnatí koně cválají tryskem, jako by za sebou neměli téměř dvacetikilometrovou trať kopcovitou stepí. Sedí na nich drobní mongolští kluci, kterým je sotva deset let. Musí být unavení, ale tváří se sveřepě a až do posledního momentu nezpomalují a pobízejí své koně koženým bičíkem. Ani ti poslední se nevzdávají a závodí až do cíle.
Dostihy jsou vrcholem Naadamu. Mongol a kůň totiž patří k sobě, a to už tisíce let. Jezdecké dovednosti jsou nezbytné pro život pastevců ve stepi a umění jezdit a bojovat na koňském hřbetě stálo za úspěchem tažení Čingischána. Samy dostihy během Naadamu jsou unikátní. Koně běží v terénu stylem start – cíl. Jsou rozděleni do šesti kategorií podle věku, zvlášť jsou rozděleni i hřebci a valaši. Délka tratí se může mírně lišit, ale obvykle běží nejmladší koně trať dlouhou kolem 12 – 13 km, ti nejsilnější pak až 27 km. Jsou to koně ze speciálních chovů, pečlivě krmení a systematicky cvičení. Aby jejich jezdci byli co nejlehčí, vybírají se chlapci ve věku 6 – 12 let. Vítězové jsou patřičně oslavováni a nejlepší koně se prodávají za obrovské částky.
„Kde je vítězný kůň? Kde je? Kde?“ Křičí Baty a prodírá se davem. Když ho najde, pohladí mu zpocenou srst a tváří se spokojeně. „To je pro štěstí! Sáhni si taky.“ My spíš obdivujeme pestrost barev malých koní a krásné postroje a sedla. A skláníme se nad odvahou a houževnatostí malých jezdců.
Blíž k městu se nachází zápasnická aréna, lukostřelecký areál a kolem spousta zábavy pro malé i velké. Zápas je dalším z tradičních sportů, které jsou v Mongolsku nesmírně populární. Jeho tradice je ještě delší, než koňské dostihy. Rytiny zápasníků, které se našly na skalách, jsou prý nejméně 7000 let staré! Mongolský zápas je velmi svérázný. Na první pohled trochu připomíná japonské sumo, ale na rozdíl od něj vyniká velkou volností. Nemá váhové limity, nezápasí se v ohraničeném kruhu, ale na širokém prostranství či přímo ve stepi. Zápasí najednou několik dvojic, které se pohybují po celém prostoru a kolem nich „tančí“ rozhodčí oblečení v tradičních úborech. Také oděvy zápasníků jsou svérázné. Skládají se z barevných trenýrek a jakési peleríny s rukávy. Na nohách mají vysoké kožené boty. Mohutní chlapi se do sebe zaklesávají, tahají za trenýrky, zkouší se vyvést z rovnováhy, nebo podebrat a vyhodit do vzduchu. Prohrává ten, kdo se loktem, kolenem nebo hlavou dotkne země. Před a po zápasu předvádí západníci zvláštní tanec složený z drobných kolébavých kroků a roztahování rukou. Tanec, kterým zdraví diváky, má zřejmě původ v pohybech velkých dravých ptáků.
Poslední ze třech bohatýrských disciplín je lukostřelba. Není tak populární jako zápas a dostihy, ale v minulosti s nimi byla přinejmenším rovnocenná. Vždyť střílet z luku přesně a v jakékoli pozici byla jedna z rozhodujících dovedností mongolských bojovníků! Lukostřelba je ze všech disciplín nejklidnější. Lučištníci lučištnice (ano, je to jediná disciplína přístupná i ženám) jsou oblečení v barevných tradičních kabátech a šatech, s šerpami kolem pasu, koženými doplňky a pro Mongolsko typickými čtyřhrannými čepicemi se špičkou uprostřed.
Dění v zázemí arény připomíná naše poutě. I sem dorazila komerce. V desítkách stánků se prodává občerstvení a všemožné cetky, děti dovádějí v nafukovacích hradech, můžete si podržet na ruce živého orla, nebo se nechat vyfotografovat v historickém kostýmu. Ale vlastní tradice Naadamu snad ještě dlouho přetrvá ve víceméně původní podobě.
