Knížepánova reklama na kapitalismus
Země krále Miroslava je v Čechách synonymem pro „ráj na zemi“ jak jej prezentovala filmová pohádka Pyšná princezna. Pozoruhodné je, že pokud je kde na světě podobný „zemský ráj“ jmenuje se Lichtenštejnsko, pochází od šlechtického rodu s českými kořeny a navzdory nepříliš úrodné půdě i zdánlivě „zastaralému“ systému, kdy zde vládne „knížepán“, jsou její obyvatelé spokojení a velmi bohatí.
Poprvé jsem se českém původu Lichtenštejnů dozvěděl v lednicko-valtickému areálu, kde se vypráví pověst o praotci rodu – člověku pracovitém, skromném, moudrém a dobrém, avšak také nemajetném a chudém – byl to chudý horník, který celé dny doloval rudu v podzemních štolách, a vydělal si jenom na skromné živobytí. Jednou, když byl opět v podzemních kobkách, se mu zjevila přenádherná dívka útlé postavy, s nádherným hedvábným závojem a zlatými vlasy až po paty. Starý Lichtenštejn přísahal, že to musela být víla. „Zde kopej,“ řekla mu dívka, a zase zmizela. Rozhodl se ji uposlechnout, a když zaryl krumpáč do míst, kam mu magická bytost ukázala, nemohl uvěřit svým očím. Sotva krumpáčem skálu několika ranami zasáhl, ulomil se z ní nádherný drahokam. Lichtenštejn ho vzal do ruky, a přemýšlel, co teď s ním – jelikož to byl ale muž poctivý, rozhodl se ho odnést knížeti, kterému patřila půda, kde kopal. Kníže, potěšen horníkovou poslušností, se mu rozhodl drahokam vrátit a jako odměnu mu ještě daroval kus vlastní půdy. Horník nelenil a začal na nově obdržené půdě pracovat, a brzy si začali on i jeho potomci podle drahého kamene říkat páni z Lichtenštejna.
Skutečnost je, jak tomu bývá, trochu jiná. Lichtenštejnové byli v Lednici a okolí v 11. a 12. století pouhými drobnými vlastníky. Až později byla tvrz s dvorem Lichtenštejnům postoupena od Ortlína Sirotka, jehož rodinné jmění bylo v té dobé propito, promilováno a prohráno v kartách. Jakožto šlechtický rod budovali lednicko-valtický areál přibližně 800 let. S neskutečnou pílí a láskou po generace tvořili a zkrášlovali zámeckou zahradu, až z ní vybudovali skvost, kterého můžeme být nyní svědkem – překrásně upravené záhony pokryté květinovými koberci, romantická krajina ozdobená rybníky, zlatavá pole přecházející v zelenavé lesy, a to všechno plné nalezišť chráněných rostlin a živočichů. Proto nepřekvapí, že Lichtenštejnové patří k nejstarším dosud žijícím moravským a rakouským šlechtickým rodům. Jejich působení v českých zemích zanechalo stopy nejen na Moravě (Lednicko-valtický areál, Olomoucko a Velké Losiny), ale také na Černokostelecku a v Praze. Z tohoto rodu také pocházela řada významných politiků, diplomatů, vojevůdců a mecenášů.
Když jsem se ocitl v hlavním městě Lichtenštejnska Vaduzu, nemohl jsem si na ten příběh nevzpomenout. Tím spíš, že kníže možná nevzpomíná na Čechy jenom v dobrém – historicky teprve nedávno byly obnoveny diplomatické styky a stále trvá žádost o navrácení majetku, který byl u nás znárodněn. Ale Lichtenštejnsko rozhodně nestrádá. Před obchodem s luxusními hodinkami parkoval tryskáč s nápisem Breitling, lidé chodili usměvaví, slušně oblečení, nikam nespěchali a čišelo z nich klidné sebevědomí. Žádný shon, hluk, všude moderní architektura, spousta zeleně, výhledy na alpské vrcholky, téměř subtropické (řekl bych) stromy podél silnice, která protínala město na dvě poloviny a „urbanizovala“ prostor.
Zvláštní, těžko popsatelný pocit, že městečko i celé Lichtenštejnsko je reklama na kapitalismus – i když tu vládne kníže, se vás chytne a nepustí.
Knížectví patří k průmyslově nejvyspělejším zemím s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Možná že tajemství úspěchu spočívá v tom, že v Lichtenštejnsku jsou rozvinuty všechny tři prvky vlády: monarchie, oligarchie i přímá demokracie, a že v ústavních dějinách představuje Lichtenštejnsko první a prozatím jediný příklad, kdy všechny tři prvky přispívají k harmonickému a vyváženému fungování státu. Jen malý příklad za všechny: pokud v Lichtenštejnsku část obyvatelstva nesouhlasí s rozhodnutím parlamentu, může tisíc voličů nebo pět procent z nich požadovat ve třicetidenní lhůtě referendum. Kníže nebo hlava státu potvrzuje svým podpisem platnost zákona nebo změnu ústavy až po uběhnutí této tzv. lhůty referenda.
Vládnoucí kníže Hans Adam II. je autorem knihy „Stát ve třetím tisíciletí“, která vyšla již ve čtrnácti jazycích včetně češtiny. Hans Adam II. se narodil v roce 1945 a je nejstarším synem knížete Franze Josefa II. Lichtenštejnského a kněžny Giny. Studoval ve Vídni na Skotském gymnáziu, na gymnáziu ve švýcarském Zuozu a na univerzitě v St. Gallennu. Pak se oženil s Marií Aglaë, hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova. Roku 1970 ho pověřil otec reorganizací řízení a správou celého majetku knížecího rodu, po smrti svého otce v roce 1989 nastoupil vládu. Pod jeho vedením vstoupilo Lichtenštejnsko do Organizace spojených národů a do Evropského hospodářského prostoru.
V roce 2003 hlasovali voliči v Lichtenštejnsku výrazně ve prospěch jím navrhovaného dodatku k ústavě, který posílil demokracii a monarchii. A co o vládnutí říká lichtenštejnský kníže sám?
„Prezident Kennedy, jehož jsem měl tu čest jako mladý muž osobně poznat, řekl při své nástupní řeči v roce 1961: neptej se, co může udělat stát pro tebe, ale co můžeš udělat ty pro stát…" píše Hans Adam ve své „kuchařce“ moderního vládnutí, "Dodnes jsem sice neztratil všechny své ideály, ale několik desetiletí zkušeností vytěžených z působení v národní i mezinárodní politice, pročítaje v to i mnoho let strávených v čele malého, zato však moderního demokratického státu mě přesvědčuje o opaku: Neptej se, co může občan udělat pro stát, ale raději co může stát lépe než kterákoliv jiná organizace udělat pro občana.“
Lichtenštejnsko, zemička, která asi jediná nemá zahraniční dluh, a ve které jsou na rozdíl od takřka všech jiných zřízení náklady na monarchii hrazeny soukromým majetkem knížete, respektive celého knížecího rodu, by možná mohla změnit i náhled na naši také malou zemičku: „Když jsem v šedesátých letech dokončoval studia v St. Gallenu, převládal jak v ekonomice, tak v případě států názor „the bigger, the better“, tedy čím větší, tím lepší,“ vzpomíná Hans Adam II. „ Malé státy, mezi nimi Lichtenštejnsko, jež bylo kromě toho monarchií, byly považovány za pozůstatky dávno zmizelého věku a nebyla jim přisuzována takřka žádná šance na přežití. Jelikož se ode mě očekávalo, že se stanu hlavou právě takového trpasličího státu, přemýšlel jsem, zda má vůbec smysl připravovat se na „zaměstnání“ jež nemá žádnou budoucnost…“svěřuje se kníže a vzápětí ale dodává: „Jako student ekonomie jsem si nemohl nevšimnout, že hospodářský úspěch Lichtenštejnska po druhé světové válce byl v příkrém rozporu s tímto převládajícím názorem. Pokud to mohu posoudit, došlo po druhé světové válce nejen k přerušení tohoto trendu, směr vývoje se dokonce obrátil ve prospěch malých států, a to nejen z hospodářských, ale také vojenských důvodů K tomuto přesvědčení však nevedly ani tak hospodářské nebo vojenské úvahy jako spíše lidská dimenze, která se ve velkých státech a firmách ztrácela.“
