Lovci menhirů
Přes snahu několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění. A navíc se k ní přidává i další – kameny v sousední lokalitě Špičák.
Když v roce 1934 objevil mladý kounovský učitel Antonín Patejdl na vrchu Rovina severně od Kounova podivné řady z velkých kamenů v pravidelných rozestupech a rovnoběžně vedle sebe, narazil na jednu z velkých záhad České republiky. Bouře dohadů neutichla dodnes. Byly záhadné Kounovské řady pravěkým chrámem k uctívání slunce, pohanským kalendářem, anebo se jedná o systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Nevíme. A k záhadě se přidává další ze sousedního Špičáku.
Byla poslední únorová neděle krátce před polednem, a i když to před pár dny vypadalo, že přichází jaro, hustě chumelily ledové krupky. Moji průvodci po lokalitě Špičák ale byli na nepohodlí zvyklí. Trávili tu soboty i neděle za každého počasí a vzpomínali, jak tu bylo nedávno mínus šestnáct. Už dlouho tu systematicky hledali a očišťovali pod hlínou skryté kameny: některé z nich mohly být kdysi dávno záměrně přemístěny a některé i opracovány lidskou rukou.
Vyrazili jsme do lesa, aby mi ukázali své objevy, a mně se zmocňovalo příjemné vzrušení. Objevovat neznámé v 21. století, kdy se zdá, že všechno již bylo dávno objeveno, zdokumentováno a zkatalogizováno, navíc v domácké krajině na rozhraní středních a severních Čech mělo punc dobrodružství.
Jak to všechno začalo? „Byli jsme nezaměstnaní a na pár týdnů nás spojila účast na jedné rekvalifikaci,“ vzpomínají lidé, pro které se ujal výraz „Lovci menhirů“. „Slovo dalo slovo, a tak jsme jednou vyrazili do lesa na Kounovské řady. A přitom jsme narazili i na Špičák, který je prozkoumaný méně. Stačil první nalezený kámen a chytlo nás to takovým způsobem, že jsme tu začali trávit veškerý volný čas. Chodili jsme kameny nejen odkrývat, ale i čistit,“ vysvětlují. Snažili se přitom šetřit přírodu, mezi jejich náčiní patřila zednická lžíce, malá motyčka, špachtle nebo smetáček. Když bylo očištěných kamenů víc, začali jim dávat jména – například Princezna, Král, Ženich nebo Smolíček.
Navázali kontakt se známým geologem Václavem Cílkem, který pak Špičák mnohokrát navštívil. Jeho názor je, že kameny jsou původní, ale sestavené do určitých obrazců lidskou rukou. Zajímavé také je, že nejen že Kounovské řady jsou odtud vzdušnou čarou asi kilometr, ale opačným směrem leží řady Nečemické, za nimi je další lokalita – Vlčí důl, a pak ještě kameny na Klůčku, to vše v jedné přímce ve směru letního slunovratu.
„Domnívám se, že oblast kolem Kounova a jeho kamenných řad představovala monumentální ceremoniální krajinu z doby, kdy vzpomínka na krásnou Helenu, udatného Achilla a hrdiny trojské války byly ještě živé,“ napsal Václav Cílek na přebal knihy Hany Jakovcové Lovci Menhirů, která shrnuje roky strávené nejen odkrýváním, ale postupně i vztyčováním velkých kamenů – jakýchsi novodobých menhirů. „Vypráví o lidech, kteří objevovali a vztyčovali kameny, jež toho víc tají, než ukazují. Sami je můžete navštívit a udělat si obrázek o této krajině, o vztahu mezi kamenem a stromem a o tom, co pro vás osobně znamená kámen napřímený a usazený lidskou rukou,“ dodává Václav Cílek.
„Nestavíme kameny pro efekt, ani pro pocit domnělé výjimečnosti,“ píše v závěru Lovců menhirů Hana Jakovcová. „Je v tom cosi posvátného a hluboce niterného. Moci být v jejich blízkosti, téměř na dosah pradávných tajemství, a cítit dech minulosti je odměnou a ctí.“
Po úspěchu knihy Lovci menhirů napsala Hana Jakovcová knihu další, která se jmenuje Nebe kamenů, vyšla v letošním roce a mimo mnoho jiného se z ní v závěru dozvíte, co vlastně skupinu lidí, kteří odhalovali a vztyčovali kameny na Špičáku, na této nezvyklé činnosti hluboko v lese tak fascinuje.
Pokud vás tajemství kamenů na Špičáku u Kounova oslovilo, můžete to místo navštívit. Najdete tu dřevěné ukazatele, a když vyrazíte 1. ledna 2017, třeba se tu potkáte i s Lovci menhirů, kteří se sem chystají na novoroční návštěvu, jak jsem se dozvěděl na přednášce, kterou Hana Jakovcová s manželem pořádali v Lubenci.
