Jazykovědec v terénu
Miroslav Černý mapuje v rámci projektu Mizející hlasy jazykově nejohroženější místa planety. Chce upozornit na rychlost, s jakou v různých částech světa vymírají menšinové jazyky a kultury. Poslední cesta ho zavedla na Kavkaz, do Gruzie, do oblasti Svanetie, za jazykem místních horalů – svanštinou.
Jazykovědný výzkum může být nuda, zábava i velké dobrodružství, záleží na tom, čeho chcete docílit. Já jsem neměl v plánu pořizovat gramatiku jazyka, ani jeho slovník, nebylo mým cílem pořídit nahrávky výslovnosti ani zaznamenat ústní slovesnost Svanů – tuto práci ostatně dávno přede mnou odvedli jiní. Já jsem chtěl zjistit, zda je svanština živoucí jazyk, který se používá napříč všemi generacemi, nebo naopak jazyk, který o své nejmladší mluvčí postupně přichází. A hlavně: jaké jsou postoje Svanů – běžně hovořících gruzínsky a rusky – k mateřštině.
Pracovní den: na koni, na seně, u lihovin
Musel jsem zkontaktovat a vyzpovídat co nejvíce místních Svanů, a to muže i ženy, ve všech věkových kategoriích, a nejlépe z různých částí Svanetie. Přihlédnout jsem plánoval i ke společenskému postavení jednotlivých mluvčích.
Můj běžný „výzkumný“ den vypadal následovně: S Lerim (mým průvodcem a tlumočníkem) jsme vstávali celkem brzy. Pokud jsme zrovna přespávali u místních, dali jsme si společnou snídani, obvykle studenou kaši, co zbyla od večeře, vyrobenou ze směsi nakrouhaného špenátu, červené řepy, ořechové pasty, česneku a bylinek, k tomu bílý pšeničný chléb. Když jsme tábořili mimo civilizaci, stačilo nám rychlé kafe. Dopoledne jsme strávili přesunem na další lokalitu. Obvykle jsme se přemísťovali terénním vozem, některé cesty se ale nacházely v takovém stavu, že bylo nezbytné zapůjčit si koně, nebo vzít batoh a jít pěšky. Jak příznačně říká jedno svanské přísloví: „Špatná cesta je ta, kde se poutník zřítí a jeho mrtvola se nikdy nenajde. Na dobré cestě poutník sice také spadne, ale jeho tělo někdo najde a pohřbí.“
Kolem jedné jsme měli krátkou pauzu na oběd a teprve po něm jsem začal se sběrem dat. Díky Lerimu nebyl problém sehnat vhodné a ochotné informátory, mnozí z nich byli jeho příbuzní či známí. Využíval jsem tzv. polostrukturované interview, což znamená, že jsem měl dopředu připravená témata a jejich pořadí, rozhovoru jsem však nechával relativně volný průběh. Když se zdálo, že jsou informátoři unavení nebo je interview přestává bavit, rozhovor jsem ukončil a na oplátku se jim nabídl jako pomocná pracovní síla. Nejčastěji jsme navečer shrabovali seno, což jsem jako silný alergik doopravdy ocenil. Naštěstí mi útrapy s oteklýma očima a tekoucím nosem vynahradili bohatou večeří. Nechci zacházet do detailů, ale o dvě věci nebyla nouze: o maso a lihoviny.
Kravským lejnům navzdory
Spoustu času jsme strávili v horské osadě Ušguli a v jejím blízkém okolí. Osada se rozkládá na úpatí hory Šchara (5193 m) a údajně je nejvýše položenou trvale osídlenou vesnicí Evropy. Lidé tady bydlí v nadmořské výšce přesahující 2000 metrů, a navíc se mohou pochlubit, že žijí v místě, které bylo zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Toto ocenění je zcela na místě, neboť Ušguli je skutečně výjimečná. A to nejen pro své starověké kamenné věže (koškebi), kterých tu je na dvě desítky, ale především pro jedinečné přírodní prostředí, které ji obklopuje. Ať už se rozhlédnete, kam chcete, vezme vám to dech.
Jeden pohled je však ještě o něco omamnější než druhé. Jde o obrázek, který se vám naskytne, když v horní části Ušguli upřete svůj zrak směrem ke kostelu Lamaria z 12. století. Kostel, mající svou vlastní obrannou věž, je fascinující už sám o sobě. Ve spojení se hřbetem Velkého Kavkazu však vzniká unikátní vizuál, jemuž mohou konkurovat snad jen kláštery v himalájském podhůří. Mír a klid, takovéto pocity Ušguli vyvolává, kravským lejnům navzdory.
Jak to bylo se zlatým rounem
Díky obtížnému terénu, a tím také relativně pozdnímu zavedení moderních výdobytků do životů Svanů z Ušguli, zde dokázalo přežít mnoho starodávných zvyků a projevů tradiční kultury, včetně ústní slovesnosti. Stále se třeba můžeme setkat s původním způsobem získávání zlata za pomoci beraních kožešin, tedy s kulturním jevem, který našel básnický odraz v mýtu o plavbě Argonautů za zlatým rounem a který vysvětluje, proč Apollónius Rhódský umístil Argonautiku do prostoru gruzínského Zakavkazska. Po večerech se dosud v některých rodinách vyprávějí fragmenty kdysi rozsáhlého cyklu severokavkazských hrdinských ság, které se vyznačují zčásti historicky podloženými, přesto překvapivými souvislostmi s klasickými řeckými, indickými či perskými mýty a legendami. Dokonce v nich nalezneme úzké paralely ke germánské mytologii nebo k příběhům o králi Artušovi. Kavkaz vždycky tvořil důležitý most mezi Evropou a Asií.
Svanština versus ruština a angličtina
Zpátky ale k jazyku. Výzkum ukázal, že na životaschopnosti svanštiny se podílí několik protichůdných faktorů. Na jednu stranu je svanština jazykem bez významnější písemné tradice a bez oficiálního statutu; není ani jazykem vzdělávání, ani jazykem náboženství. Na stranu druhou, i když jsou všichni Svanové, včetně nejstarších generací, minimálně dvojjazyční (s gruzínštinou jako druhým jazykem), jejich postoje k mateřštině jsou jednoznačně pozitivní. Navíc se díky státním pobídkám a ekonomickému rozvoji svanského regionu daří zpomalovat vylidňování horských vesnic, což byl ještě před nedávném obrovský problém, který měl i své jazykové důsledky. S posilováním turistického ruchu sice v oblasti Svanetie narůstá vliv ruštiny a také angličtiny, nezdá se však, že by právě tato skutečnost měla na vitalitu svanštiny zásadnější vliv.
Největšímu ohrožení čelí členové nejmladší generace, kteří pocházejí ze smíšených (svansko-gruzínských, svansko-ruských) rodin, neboť jsou v řadě případů vychováváni pouze v jednom jazyce (gruzínském, případně ruském), a přicházejí tak o možnost užívat svanštinu doma. Osobně to tedy vidím tak, že i když svanština není ohrožena tak zásadně, jak se uvádí v dostupné literatuře, do budoucna musíme zcela jistě počítat s výraznějším úbytkem mluvčích. O jak velký úbytek půjde, to můžeme v tuto chvíli jen stěží odhadovat.
Kouzla jazyků
Snažím se uchovat si optimismus, ačkoli příklady z různých koutů planety i jiných částí Gruzie mě varují. Přesně takhle to totiž začíná: krátkozrakou volbou jednoho jazyka na úkor druhého, a pak stačí dvě tři generace a jazyk dříve prosperující může zajít na úbytě. Přitom vícejazyčnost přináší mluvčím samá pozitiva. A tím nemyslím jen ono staré známé pořekadlo: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Každodenním užíváním vícero jazyků bojujete proti stárnutí, posilujete paměť, osvěžujete mysl. A také se cvičíte v toleranci a otevřenosti různým pohledům na svět. Někdy mám pocit, že právě tohle naše civilizace potřebuje úplně nejvíc. I na tohle jsem myslel, když jsme s Lerim opouštěli Svanetii – kraj svobodomyslných horalů, jejich jazyka a životních i smyšlených příběhů tímto jazykem vyprávěných.
