Knedlíkový Švejk a přepsané dějiny
Užhorod, kdysi hlavní město čtvrté země Republiky Československé – Podkarpatské Rusi, je opět o něco více České. Nad řekou Už totiž trůní na zábradlí nejmenší socha dobrého vojáka Švejka. Výtvor sochaře Michal Kolodka navíc nese další unikát: je jediná, na které Švejk místo půllitru piva drží další typický atribut češství – šišku knedlíku.
Vždy, když se toulám po uličkách staroslovanského a československého Užhorodu, nemohu si nevzpomenout na článek Josefa Šidáka, který vyšel jako rozloučení s městem, odsouzeným Vídeňskou arbitráží k maďarské okupaci v Lidových novinách v pondělí 7. listopadu 1938: „Dvacetiletá asanační, zvelebovací práce v Užhorodě byla zmařena. Po převratu odstoupil maďarský stát zanedbané městečko, dnes se mu vrací výstavní metropole. Československý stát investoval do Užhorodu desítky miliónů korun, vybudoval rozsáhlou čtvrť budov a bytů… postavil ve středu této čtvrti přímo nádherný palác zemského úřadu za 20 milionů korun; palác, jakým se nemůže pochlubit zatím ani Praha. Vybudoval v pověstném semeništi tyfu moderní vodovod a kanalizaci, zkrátka vytvořil ze špinavého městečka, o němž se před lety vyjádřil proslulý maďarský básník Petöfi krajně opovržlivě, velmi slušné a čisté sídliště, jenž si nezadá ani s městy západoevropskými.“
Výstavba zbrusu nové čtvrtě Užhorodu, nazvaná Nové Galago, jinak také Nové Dejvice nebo Nová Praha, začala v roce 1927 a do maďarské okupace Podkarpatské Rusi zde navzdory celosvětové krizi vyrostla kompletní a na tehdejší dobu supermoderní funkcionalistická čtvrť. Na zdejším projektu pracovala celá řada odborníků; vyřádil se tu třeba legendární architekt Gočár, jenž postavil centrální poštu; ještě v roce 1992 při mé první oficiální návštěvě Podkarpatské Rusi bylo na její fasádě vidět obrysy dvojjazyčného nápisu „Městský telegrafní úřad“ a vyšisovaný flek, kde kdysi visel státní znak Republiky Československé.
Na ulicích čtvrtě Nové Galago, postavené na konci 20. let minulého století, se jakoby zastavil čas. Tady stále žije duch prvorepublikového Československa a jeho architektonické školy. 
Interiér starého prvorepublikového činžáku – nejsme ovšem v Dejvicích, ale městě nad řekou Už (což znamená Užovka) pod svahy Karpat...
Na nábřeží podél řeky už od náměstí s hotelem Koruna, kde první českoslovenští vojáci - z italských legií - padli v boji s maďarskými útočníky už v dubnu 1919, až k Masarykovu mostu vyrostlo zároveň s výstavbou Nové Prahy lipové stromořadí. Dodnes drží se svou délkou skoro dva kilometry primát nejdelší lipové aleje v Evropě. Mimochodem, hned za synagogou začíná znovu zprovozněná dětská železnice. Vlak se dvěma vagóny, kam se vejdou i dospěláci, jede podél řeky Už do dva kilometry vzdáleného lesoparku s koupalištěm. I to jsme postavili my v období I. republiky.
Většinu architektonických památek Užhorodu, chráněných jako národní památky, postavili Čechoslováci 
Kousek od bývalé Beskidovy třídy pak stojí monumentální budova Zemského úřadu, po roce 1939 a 1945 degradovaného na Krajský úřad a oblastní Sovět. Budova o rozměrech 100 x 80 metrů byla ve své době vůbec největší správní budovou celého Československa. Její stavba spolkla asi 20 milionů tehdejších korun. Dodnes se zachovala prakticky v původním stavu, dokonce i netradičně řešená funkcionalistická světla na mohutném průčelí stále existují.
Budova bývalého zemského úřadu, dostavěná těsně před maďarskou okupací v listopadu 1938, byla ve své době největší nově postavenou úřednickou budovou celé Republiky Českoslovcenské. Dnes v ní sídlí ukrajinský krajský národní výbor. 
Úplnou pecku a doslova deja vu ale zažiji o chvilku později: na pobřežní (kdysi) Beskidově třídě narazím před budovou Zemského četnického velitelství uprostřed kočičích hlav na červeně natřený litinový hydrant s nápisem Ing. Matička- Praha 1930! Mimochodem, ještě před několika lety bylo v domech Malých Dejvic běžné, že na zábradlích byly našroubované malé mosazné čudlíky, aby se na nich děti nemohly vozit; detail, který pamatuje spousta lidí střední generace z velkých měst.
Můj průvodce mě vede dál Malou Prahou. Ukazuje mi vilku patřící kdysi Československému červenému kříži, kde často přebývala Alice Masaryková, a budovu Zemského a okresního soudu. Ta je dnes památkově chráněna jako „ukrajinská architektonická památka. Na budově Hlavního finančního ředitelství visí nenápadná deska co památka Rusínům, kteří bojovali proti Němcům a Maďarům v řadách 1. Čs. armádního sboru.
Starý československý posádkový hřbitov Na šachtě. O jeho zkulturnění se už několik let snaží Československá obec legionářská. 
„Museli jsme na ní ale uvést, že se jednalo o dobrovolníky, ačkoliv část z nich byli jako občané Československa na podzim 1944 na osvobozených územních řádně mobilizována,“ vysvětluje mi můj průvodce a já si uvědomím, že na všech pomnících na území Podkarpatské Rusi visí pomníky padlým jen s daty 1941-45 a s dovětkem Velké vlastenecké války. Inu, dějiny se trochu přepisují. Příkladů je vidět jen v samotném Užhorodě dost: například hroby na československém hřbitově nad městem, kde jsou pochovaní i vojáci a policisté, padlí při maďarské invazi 14. března 1939, jsou zarostlé džunglí, hned o deset metrů vedle vyrostl les nových symbolických maďarských hrobů padlých – na některých jsou jako datum jejich smrti uvedena data 14. až 18. března 1939. Při pohledu na ten datum srdce každého věrného Čechoslováka zaplesá: „Není pravdou, že jsme se nebránili! Naši předci měli dobrou mušku a navzdory strašné, desetinásobné přesile, bojovali jako opravdoví lvi! Nedali se lacino, Čechoslováci bránící Užhorod a další místa Podkarpatské Rusi! Kdepak, žádní Švejkové!"
