O kolečko míň
"Mockrát jsem chtěl tu jednokolku rozbít na tisíc kousků a dojít to pěšky. Je to nepraktičnost v té nejčistší podobě," přiznává Tomáš Horák. Přesto na jednokolce dojel za polární kruh a zpátky.
Jel 202 dní. Trasu vymýšlel cestou a nakonec projel 12 zemí a najel 10 814 kilometrů. Na jednom kole.
Proč máte o kolečko míň?
Ale ano, jezdím taky na normálním kole. Teda pokud za jízdu považujete cestu do hospody a nazpátek... To je otázka. Já vlastně ani nevím. Proč ne? Původně jsem začal s takovou tou klasickou malou jednokolkou. To bylo koncem roku 2012. A byl to v podstatě jenom hec, jestli se na tom dokážu pár metrů udržet. Ono to teď možná moc nevypadá, ale jsem hrozný nemehlo. Věci se učím pomalu a musím si to, jak se říká, vydřít. Když jsem se to konečně naučil, začal jsem přemýšlet, jak to skloubit s cykloturistikou, které jsem se tehdy hodně věnoval. Po pár letech jsem se dopracoval až k cestovní na jednokolce, což je to monstrum, se kterým jsem cestu za polární kruh absolvoval.
Co je na jednokolce nejtěžší? Udržet rovnováhu?
Na téhle jednokolce je všechno výzva. Ať už je to povrch, vítr, provoz, kopce nebo třeba fakt, že při nevlídných podmínkách musíte být celou dobu 100% koncentrovaní, což unavuje asi ze všeho nejvíc. Představit si to můžete asi tak, že od rána do pozdního odpoledne balancujete na tenké hraně, dupete při tom do pedálů a do toho všeho kolem projíždí třeba takových pěkných pár kamionů, fouká boční vítr a vyjetá kolej v silnici si váma hraje jak s hadrovou panenkou. Musíte počítat se vším. I s náklonem silnice v zatáčkách. Jednokolka, a speciálně ta s velkým kolem, je stroj, co vás srazí na zem, kdykoliv mu k tomu dáte příležitost. Nemá volnoběh, ta moje nemá ani převody. A když ji naložíte věcma a na záda si dáte batoh, je to ještě dvojnásobná „zábava”.
Na druhou stranu, když máte štěstí na počasí a třeba cyklostezku, je to větší paráda než na kole.
Takže možná právě proto. Kolo je super. Kolo je praktický, univerzální a zábavný. Ale je to na něm zkrátka moc jednoduchý...
Jak rychle jednokolka jede?
Rychlost nezpřevodované jednokolky závisí na průměru kola, délce klik a schopnosti jezdce potlačit pud sebezáchovy, tj. jak rychle dokáže šlapat. Se současnou konfigurací jezdím natěžko kolem devatenácti kilometrů v hodině. Nejvíc, co jsem na tomhle stroji kdy vytáhl, bylo 28,6 km/h, ale to už jsem k pověstnému blátu na hřišti neměl daleko. Průměrka za celou výpravu činila 14 km/h. Ale je do toho zahrnutá i četná chůze. Nejsem akční hrdina z americkýho filmu, a tak neprojedu a ani nevyjedu všechno. A taky jsem hodně líný člověk, co se rád občas jen tak projde. Jindy to zase nešlo třeba kvůli větru.
A kolik na tomhle stroji uvezete?
Moc toho neuvezu. A je to dobře, protože jinak bych s sebou bral zbytečnosti. Na jednokolce jsem měl asi toto:
stan
spacák
oblečení (na spaní, na ježdění, do mrazu, 3x spodní prádlo, větrovka, rukavice, mikina)
2 litry vody (na Islandu jsem pak stroj dodatečně ověšoval jídlem, protože obchody byly daleko)
foťák
náhradní díly, nářadí
Na zádech jsem měl čtyřicetilitrový batoh. Tam byly věci typu elektronika, jídlo na pár dnů, věci na vaření, karimatka, věci pro osobní hygienu. A samozřejmě moje oficiální palivo - alkohol.
To stačilo?
Na cestách žiju úplně jinak než doma, takže ano. Stačilo. I když občas jsem si přál mít s sebou třeba náhradní boty, suchý tričko, nebo dobrou knížku. Ale to člověka časem přejde.
Kudy jste jel?
Projel jsem celkem dvanáct zemí. Skrze Česko a Německo jsem se dostal do Dánska, kde jsem na severu země nasedl na trajekt na Island. Cestou jsem navštívil Faerské ostrovy, ale byla to jenom procházka po jejich hlavním městě. Po pětitýdenním pobytu na Islandu, který jsem objel kolem dokola, jsem se vrátil do Dánska, přestoupil na další trajekt do švédského Göteborgu a pokračoval dál na sever do Norska. Zpočátku po hranici, později po pobřežní cestě jsem se dostal až za polární kruh a jel ještě kousek dál. V Saltstraumenu jsem to otočil a vydal se přes hory po Silver road do Švédska. U Aavasaksy jsem překročil finské hranice a pokračoval východem země na jih do Helsinek. Další lodí do Tallinu, přes Estonsko, Lotyšsko a Litvu do Polska. Pak polsko-bělorusko-ukrajinským pohraničím na východ Slovenska, kde jsem měl v Košicích u kamaráda nejdelší volno za celou cestu, asi šest dnů. Odtamtud kolem Tater na Ostravsko a zpátky na Znojemsko.
Jel jste podle plánu?
Nejsem plánovací typ. Plánovat sice umím, ale většinou plán nedodržím. Mám rád volnost a improvizaci. Trasu jsem vymýšlel během cesty. Neměl jsem tušení, jak dlouho to bude trvat. Věděl jsem jenom to, že chci za polární kruh a že chci pryč aspoň na půl roku. V původním náčrtku nefiguroval ani ten Island. Dokonce ani cesta po vlastní ose nazpátek. Jezdil jsem vesměs tam, kam mě lidi posílali. Časový harmonogram zněl „vrátit se před prvním sněhem”. To se mi sice nepovedlo, ale vůbec to nevadí.
Nejzajímavější místa?
Všeobecně nejvíc se mi líbilo asi v Norsku. Je tam nádherná příroda a super lidi. Ale na tuto otázku se nedá jen tak jednoduše odpovědět. Všude je co obdivovat. Západy slunce v dánském Hirtshalsu, islandská drsnost, norské fjordy, švédské řeky, finské lesy a jezera, pobaltské mokřady, polští zubři nebo třeba slovenské hory. Ale taky poznávání místních lidí a zajímavé příhody. Mám to trochu jinak. Nejezdím navštěvovat turisticky známá místa. Spíš mi šlo právě o ty pustiny.
Dramatické momenty?
Mockrát jsem chtěl tu jednokolku rozbít na tisíc kousků a dojít to pěšky. Je to nepraktičnost v té nejčistší podobě. Ale přesto vám ten stroj dokáže přirůst k srdci a vy mu pak dáte další šanci. Nehledě na poruchy, kterých bylo hlavně první týden cesty požehnaně.
Dramatických chvilek jsem si taky pár užil. Hlavně s řidiči. První myšku na kruhovém objezdu mi udělal tradičně ještě český řidič. V Děčíně jsem málem srazil malé dítě, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Ani pětadvacetikilové jednokolce, která při té příležitosti dělala salta. Na Islandu jsem musel dvakrát úplně sjet ze silnice, abych si před protijedoucími auty zachránil holý život. Na Slovensku mě auto na křižovatce minulo asi o pět centimetrů. Musel jsem strhnout řízení do protisměru, abych se mu vyhnul. Naštěstí nic nejelo.
A hned čtvrtý den jsem v noci několikrát zvracel a měl silný průjem. To bylo asi nejhorší. Od té doby už jsem si v obchodě nekoupil klobásu. Na druhý den, mé narozeniny, mi už bylo líp a my jsme to mohli jet do Prahy decentně zapít :)
Jinak na počasí jsem měl docela štěstí. Možná víc než rozumu. Hned třetí den, kdy začalo na Vysočině pršet, jsem totiž zjistil, že pláštěnka je dobrá možná tak jako zbytečná zátěž. Prostě nefungovala. Sice mi třeba na Islandu sněžilo a později v Norsku docela dost pršelo, ale mohlo to být daleko, daleko horší.
Často to bylo hodně těžký a jsou věci, kterýma se chlubit nechci a který si asi nechám jenom pro sebe. Často jsem si říkal proč tu vlastně jsem a co tady dělám. Ale úplně to vzdát, sednout na vlak nebo letadlo a jet se slzou v oku domů. To ne.
Jel jste 202 dní, nechal jste kvůli tomu práci. Stálo to za to?
To rozhodně! Patřím k těm lidem, kteří jezdí radši na dovolenou než do práce.
Kam příště?
To opravdu nevím. Může to být v podstatě kamkoliv, kde není moc horko. Jsem spíš přírodní typ, takže by se mi líbila nějaká divočina. Tam už to ale není sranda a sám bych si na to asi netroufl. Byl jsem zatím v jenom osmnácti zemích Evropy, takže výběr je velký. Viděl bych to pěšky s batůžkem na zádech. Na jednokolce už takovouto výpravu asi nepřekonám. A vlastně ani nechci.
Vyprávění Tomáše Horáka o cestě za polární kruh můžete vyslechnout v neděli 12. února od 16,15 v rámci festivalu Cyklocestování ve Frýdku-Místku.
