Emoce, gesta a pohledy
Přichází první tanečník. Za barevnou plentou se nejdřív zjevuje černá tvář s divokým výrazem a dlouhými vlasy. Poté se odhaluje celá postava tanečníka. Vypadá obrovský. Je to jen mohutným bohatě zdobeným oděvem s širokou sukní a vysokým černým kloboukem na hlavě?
Nebo je to celkový dojem z jeho démonického vzezření a celé atmosféry představení? Začíná divoký tanec za doprovodu bubnů a tím i celé představení tradičního kéralského tanečního divadla Kathakali.
Kathakali je tanec, který je domovem v jihoindickém státě Kérala. Kdy vlastně vznikl není jisté, ale jeho kořeny pravděpodobně sahají do doby před naším letopočtem. Původně divadlo představovalo složité příběhy, které byly směsí reálného života a mystiky a jedno představení trvalo od soumraku do úsvitu, případně několik nocí po sobě. Texty jsou psané v místním jazyce Manipravalam, což je kombinace místního jazyka malayalam a sanskrtu (staroindický, dnes už mrtvý jazyk).
Kathakali je tanec plný emocí, výrazných gest a pohledů. Každé gesto, kterých jsou desítky, každý pohyb rukou a nohou, má svůj význam. Stejně tak charakter oděvů a výrazné líčení herců. Dnes se kathakali udržuje hlavě díky turistickému ruchu a jeho výukou se zabývá jen pár škol na území Kéraly. Však taky stát se tanečníkem vyžaduje několik let dřiny a trpělivosti, než může adept tohoto umění poprvé stanout na prostém jevišti.
V dnešním pojetí je představení zkráceno na nejmenší možnou míru. Všechny role, včetně ženských, stejně jako v našem divadle Járy Cimrmana, ztvárňují muži. Hodinu před začátkem začíná proces líčení, kterému mohou být diváci přítomni. To je samo o sobě velkým zážitkem. Dva hlavní protagonisté začínají líčením svých tváří. Před malým zrcátkem nanášejí na rty a obličeje výrazná líčidla, která mají základ v přírodních materiálech. Zakrátko je jasné, že jeden z nich bude mít tvář zelenou, druhý černou. Po chvíli přichází maskér, který tomu zelenému kašíruje na bradu a líce jakousi papírovou imitaci vousů. Mezitím přichází i třetí, který se naopak maluje na oranžovo.
Než začne vlastní představení, moderátor vysvětluje spolu s „oranžovým“ tanečníkem jednotlivá gesta a výrazy tváře. Je až neuvěřitelné, co tanečník dokáže vyjádřit pohybem očí.
Bohužel, moderátor ani nenastínil skutečný průběh představení, takže si můžeme jen domýšlet, o co vlastně ve hře šlo. První tanečník je nejimpozantnější. Jeho tanec je velmi expresivní, doprovázený divokými gesty, pohledy a skřeky. Démonický dojem výrazu tváře je umocněn červeným bělmem očí způsobeným semenem lilkovité rostliny, který si herci vládají pod oční víčko. Postava má název „Kari“ a obvykle ztělesňuje špatného démona ženského pohlaví. Však má taky dřevěná špičatá ňadra. Ale ještě není jasné, jaký je ve hře její účel.
Po chvíli přichází druhá hlavní postava, onen muž se zeleným obličejem, výraznými červenými rty a umělým vousem. Jeho oděv a „klobouk“ jsou ještě bohatší, vyvedené ve výrazných červených barvách. Jeho postava se nazývá „Pacha“ a ztělesňuje významného zbožného muže, nebo spíše Muže. Svůj nepochybný význam zdůrazňuje vznešenými pohyby a jakousi téměř božskou nadřazeností.
A pak je tu třetí postava, žena zvaná „Minukku“. Je Muži oddaná, zbožňuje ho, opečovává a vzhlíží k němu. Řekli bychom domácí puťka. Až tak, že ho to poněkud štve. A k tomu ho navádí právě ona černá žena-démon. A je v tom tak úspěšná, že muž uvažuje o tom, že oddanou ženu sprovodí ze světa. Ale při závěrečném tanečním reji, jakémsi souboji dobra a zla či dobrého a zlého svědomí, Muž prohlédne intriky ženy-démona a na konci ji samotnou připraví o hlavu.
Působivé divadlo tím končí. Diváci se rozcházejí. Všichni jsou to cizinci. Ale díky nim tato unikátní tradice žije, protože současní Indové raději sledují bollywoodské filmy a nekonečné televizní seriály.
