Vražda, zestátnění, vězení
„Chata byla na spadnutí, z nejhorších bud horských, uvnitř strop podepřený neoloupanými kládami z lesa a spalo se na podlaze v seně…“ Tak se psalo o Vosecké boudě na konci 19. století, kdy už chata měla jedno století odslouženo. Že se v plném lesku dočká ještě dalších dvou set let, by asi tehdy nikdo nečekal. Vždyť původně to byl docela obyčejný seník.
Vosecká bouda vznikla podobně jako celá řada jiných Krkonošských bud díky tzv. budnímu hospodářství. To do Krkonoš zanesli alpští dělníci, kteří se po zrušení těžby dřeva museli živit jiným způsobem. A tím bylo pastevectví, které znali ze svých domovů, kde měl každý hospodář malé stádo dobytka. Horalé vyháněli dobytek na pastvu až na hřebeny hor, kde bylo dostatek lučních enkláv. Zvířata ale bylo třeba někde ustájit a seno uložit. Horalé pro tyto účely stavěli jednoduché dřevěné boudy kryté jen kůrou. Na konci 18. století bylo po Krkonoších rozeseto skoro na tři tisíce horských bud a během léta žilo na horách okolo dvaceti tisíc lidí.
Na místě Vosecké boudy stával seník prý už od roku 1710. První písemná zmínka je ale až z roku 1743, kdy byla bouda zanesena do Grauparovy mapy pod názvem Františkánská. Přes léto se v jejím okolí páslo až osmdesát krav a sušilo se zde seno na zimu.
Dobytek vystřídali v roce 1790 dřevaři. To už byla bouda přestavěna Václavem Krausem na jednoduchý přístřešek s hospodářstvím. Získala i nové jméno – Nová česká bouda. Stále se jí také říkalo Františkánská, prý podle mnicha, který v ní žil. Jiné prameny uvádějí, že prý mnich boudu založil. Nakonec se boudě začalo říkat Vosecká podle louky, na které stojí.
V roce 1830 hospodařil na boudě Jan Kraus, který ji podstatně rozšířil. Byl to zřejmě dobrý hospodář, protože bouda v té době značně proslula díky zdejšímu máslu a sýrům.
V průběhu 19. století zamířili do Krkonoš první turisté a postupem času jich bylo čím dál víc. V mnoha boudách na hřebenech hor začali hospodáři nabízet občerstvení a jednoduché ubytování pro hosty. Kdo byl první, uspěl, ostatní okolní boudy zůstávaly jako obyčejné chalupy nebo hospodářská stavení. I ta však postupně mizela díky novému lesnímu zákonu, který prakticky zakazoval pastvu. Na loukách se mohlo už jen sklízet seno, a tak budní hospodářství postupně skončilo. Vosecká bouda se stržení ubránila.
Na boudě tehdy začala hospodařit německá rodina Hollmanů, kteří začali nabízet i první služby turistům. Bouda ale stála mimo hlavní turistické cesty, a tak to v začátcích neměla vůbec lehké, zvlášť poté, co byl chatař úkladně zavražděn. Není se proto co divit, že se o ní v tisku vyjádřil J. Ambrož tak nelichotivě, jak bylo psáno na úvod článku. Vdova po chataři, Ludmila Hollmanová, ale byla nezdolná žena. V roce 1896 nechala původní boudu strhnout a vybudovala úplně novou, která už měla i několik pokojů pro hosty.
Nová bouda se i přes odlehlost stala oblíbeným místem turistů a lyžařů. Zvláště oblíbená byla jízda na rohačkách údolím Mumlavy až do Harrachova. Boudě se konečně začalo dařit, a tak mohla být opět zvelebena a rozšířena. Na přelomu století měla šest pokojů pro hosty. A těch stále přibývalo. Hrabě Jan Harrach totiž nechal vybudovat turistickou cestu z Labské boudy. Vosecká bouda tak byla konečně propojena s centrální částí hor a k boudě se dostalo podstatně víc turistů.
Zlatá léta přerušila válka, po níž byl majetek hraběte Harracha včetně boudy zestátněn. Bouda byla pronajata českému boudaři Janu Herčíkovi. Bývalý nájemce boudy Franz Endler byl pro hospodářský delikt odsouzen na 50 dnů vězení. Endler pak utekl i s rodinou do Německa a pronajal si nově vybudovanou chatu nedaleko od Vosecké na vrcholu Szrenica. Odtud prý přetahoval hosty Vosecké boudě. Zda to byla pravda či zda ve sporu sehrála roli snaha o počeštění hor, už se dnes můžeme jen dohadovat. Jisté je, že Vosecká během druhé světové války připadla Německé říši, takže všechny spory stejně utichly.
Po válce čekala Voseckou boudu velká přestavba. Chata byla zmodernizována, přibyla velká noclehárna pro dvacet lidí i malé pokojíky, kde mohlo složit hlavu až padesát hostů. Jako jedna z mála bud na horských hřebenech nemá zavedenou elektrickou síť. Potřebná energie je vyráběna dieselagregátem.
Osudy boudy si každý návštěvník může připomenout při návštěvě restaurace. Jsou totiž vyobrazeny na kachlích kamen, které vévodí celé místnosti a dávají jí kouzlo útulné horské boudy.
Článek vyšel v regionálním časopise Véčko.
