S Hokuleou napříč Dánskem

1. 3. 2017 – Dánsko, Evropa

Břetislav Koč

Když silná severomořská bouře s mohutným příbojem provalila duny jižně od dánské rybářské osady Agger, podala si obě moře si ruce. Toho roku 1825 přestal být Limfjord fjordem, definovaným geografy jako hluboký úzký záliv do linie pobřeží. Stal se průlivem napříč Jutským poloostrovem.

Začátkem onoho roku to ještě byl spořádaný záliv, vedoucí od východního pobřeží Jutského poloostrova přes několik vnitrozemských jezer propojených průlivy a úžinami skoro až k jeho západnímu břehu. Tam končil několik stovek metrů širokým pásem pobřežních dun, oddělujících více než 150 km dlouhý záliv od vod Severního moře. Pak přišla silná bouře, duny provalila, a od té doby Severní moře přivádí svým příbojem do průlivu vodu z Atlantiku. A s ní také písek i štěrk z šelfu Severního moře.

Plavební dráhu, která provalením pobřežních dun otevřela vodní cestu napříč Jutskem, je proto třeba stále prohlubovat. Prám s bagrem těží naplavený materiál z několikametrové hloubky. Vykonává zde sisyfovskou práci. Vybagruje, naloží, přiveze ke břehu, vyloží, a rytmus se den co den několikrát opakuje. Nánosů neubývá. Za hromadami vytěženého materiálu však duní stroje třídicí linky a vytříděný materiál z nevyčerpatelného a plně obnovitelného a obnovujícího se ložiska odvážejí sklápěčky do betonárek a na stavby v okolí. A vytěžení ložiska ani zásah těžbou do krajinného rázu tu nehrozí.

Příští dny strávím na palubě plachetnice – katamaranu při plavbě Limfjordem od západu až po Aalborg při jeho východním konci. Katamarán se jmenuje Hokulea a domovský přístav má v Praze pod Vyšehradem. Postavil ji vlastníma rukama její kapitán, Jaroslav Abramčuk. Říká, že to nebyl velký problém, protože měl k dispozici tak podrobný popis a návod, že prý nebylo možné plavidlo podle něj nepostavit.

Hokulea je 9,45 m metrů dlouhá a 4,95 m široká dvoutrupá námořní plachetnice pro sportovní plavbu, postavená jako katamarán podle polynéského vzoru, s výtlakem 3,5 tuny. Minikajuty jsou v postranních plovácích. Plováky jsou spojeny palubou, kde je kapitánský můstek i kuchyňský kout. K vybavení patří autopilot i záchranný člun Hokulík. Na zádi vlaje česká vlajka a plavidlo má i výsuvný motor. Do Strueru, kde začínala moje plavba Limfjordem, připlul katamarán „po vlastní ose“ z Prahy po Vltavě, Labi a kanálech až do Baltu. Katamarán má však v minulých letech za sebou už i cestu do Skotska. Kapitánovi přivážím trochu zásob – čerstvý český chléb a plechovky českého piva.

Čeká mne 120 kilometrů plavby do Alborgu. Plavbu pod plachtami není možné naplánovat jako jízdní řád. Rozhodující slovo, proti němuž je i slovo kapitána ničím, má vítr. Dánsko je větrná země, i na březích průlivu otáčí svými rotory větrné elektrárny. Celou dobu plavby nám ale příznivý vítr foukal pěkně od západu k východu a tak motor sloužil jen ke vplouvání do přístavišť.

První den pohodové plavby má cíl ve 40 km vzdáleném Nykobingu M. - to „M“ upřesňuje, že jde o město na ostrově Mors, protože Dánsko má ještě dva další Nykobingy: Nykobing S. na Sjaellandu a Nykobing F. na ostrově Falster.

Mors je největším z desítky „vnitrozemských ostrovů“ a ostrůvků v průlivu Limfjord. Před Nykobingem je průliv překlenut jedním ze čtyř mostů přes Limfjord. V Aalborgu jsou pak oba břehy propojeny i podmořským dálničním tunelem.

Symbolem města Nykobing M. je severomořský tuleň. Má tu i svou bronzovou sochu a nelze nevidět její stylizaci do podoby symbolu Kodaně – malé mořské víly. U jachetního přístavu zaujme i další plastika, z ocelových plátů poskládaná, vlastně svařená „papírová“ loďka. Stálá posádka katamaránu – kapitán a jeho žena Anna neprotestují proti fotografii na palubě tohoto netradičního plavidla.

Malý ostrůvek Fur (22 km2) je cílem další krátké patnáctikilometrové etapy. Stojí za celodenní zastávku. Absolutně bez formalit si lze v informacích hned u přístavu půjčit kolo („…a když přijedete až budeme mít zavřeno, nechte kolo tady u plotu, děkujeme“). Na dvou desítkách kilometrů po silničkách i polních cestách ostrovem čeká hned několik zajímavostí, a kupodivu i pár stoupání o několik desítek metrů, protože nejvyšší bod ostrůvku ční 76 m nad hladinu moře. 

První zastávkou je místní muzeum. Těží především z geologických a paleontologických atraktivit. Otisky praryb z místních nalezišť diatomitu (dánsky moler, usazená hornina, vyskytující se na ostrůvku Fur v podobě světlých břidlic, obsahujících až 80 % křemitých schránek jednobuněčných řas rozsivek, stáří přes 50 mil. let) jsou doplněny jejich třírozměrnými replikami, v exteriéru vedle sebe postávají „jako živí“ pravěký mamut, „o něco“ starší tyranosaurus a náš skoro současník pratur. Součástí areálu je i autentický objekt farmy s malým farmářským větrným mlýnkem, posledním dochovaným z několika stovek, které ještě před necelými sto lety otáčely silou v Dánsku skoro vždy přítomného větru. Křídla mlýna poháněla velmi jednoduché mlýnské složení.

Muzeum organizuje i exkurze do odkrytých lokalit, kde probíhala těžba diatomitu. Účastníci dostanou patřičné nářadí (příborový nůž) a mohou si sami zkusit v usazeninách najít nebo vyloupnout nějaký ten otisk. Odborník z muzea nálezcům jejich objevy identifikuje, a současně tak má muzeum možnost být přímo u případného unikátního nálezu, když tu při organizovaných exkurzích kutají desítky rukou a ve vrstvách diatomitu bádají desítky očí.

Další etapa má po 25 kilometrech cíl v Logstoru. Limfjord tu má svou další zdánlivou nelogičnost: 4,4 km dlouhý umělý plavební kanál, oddělený místy jen uměle vytvořenou hrází z vytěženého písku a zeminy od průlivu Limfjord a sledující souběžně a jako podle pravítka břeh mateřského průlivu. Problémem plavby západně od Logstoru byly totiž nevypočitatelné písčiny ohrožující obchodní plavbu před zúžením průlivu. Lodě nebylo možné plně vytížit a i tak často uvízly kýlem v písku a náklad bylo nutné překládat.

Roku 1856 bylo v čase vlády dánského krále Frederika VII. rozhodnuto o vyhloubení kanálu, který by umožnil písčiny obejít. To byl na tehdejší dobu obdivuhodný projekt, veškeré práce na 22 – 28 metrů širokém a 3 metry hlubokém kanálu byly prováděny ručním nářadím, zemina byla vyvážena kolečky na valy, které bezpečně oddělily kanál od okraje průlivu. Práce trvaly stovkám kopáčů, přicházejících sem většinou z Německa, celých pět let. V letech 1898 – 1899 zaznamenal provoz nejvyšší frekvenci, když kanálem bezpečně propluly skoro tři tisíce lodí, ať už pod plachtami, nebo s pomocí živých koňských sil táhnoucích lodě ze břehů, na nichž byly pro tento účel zpevněné stezky. Začátkem 20. století však lodní provoz ustával a roku 1913 byl ukončen zcela. V současnosti je kanál turistickou atrakcí, je možnost půjčit si loďku nebo proplout trasu s průvodcem. Umělý krajinný prvek se stal i zajímavou botanickou a ornitologickou lokalitou.

V původních objektech celnice při ústí kanálu u Logstoru je historická část expozice Muzea Limfjordu, současnost pak našla umístění v novém pavilonu na protějším břehu. Pro přírodovědce je Limfjord živou laboratoří, mohou sledovat nejen postupnou (a dodnes neukončenou) změnu salinity vody, ale i vliv propojení na čistotu vody a na přeměnu živočišných společenstev. V současnosti je v průlivu zaznamenáváno přemnožení krabů. K prohlídce s výkladem patří i ukázka, jak správně připravit kraba na cestu do žaludku labužníků. Krabů je dost, zájemci dostanou zástěru, živého kraba a nůž a mohou si to sami vyzkoušet… Břehy průlivu jsou na mnoha místech posety lasturami mořských živočichů.

Do mého cíle v Aalborgu zbývá poslední čtyřicetikilometrová část plavby. Za Logstorem nás zvedací most se silnicí, křižující průliv, propouští do nejužší části průlivu. Právě zde vyniká silný provoz sportovních lodí v obou směrech. Aalborg se hlásí zajímavou výškovou budovou. Před třemi desítkami let tu byla cementárna, pak bylo do bývalého dvojitého sila na cement vestavěno 16 pater bytů. Z Aalborgu se za necelé čtyři hodiny vlakem vracím k autu, zaparkovanému u maríny ve Strueru, odkud jsem před pěti dny na palubě katamaránu vyplouval na netradiční cestu napříč Dánskem. Nebo vlastně – mezi Jutským poloostrovem a Severojutským ostrovem?