Jaro ještě nebude
Zažít pocity, jaké znali staří polárníci, lze při vhodných povětrnostních podmínkách nejen na dalekém severu, v Antarktidě nebo na Sibiři. Stačí jen chtít a mít stále aspoň trochu srdce dobrodruha. Jak říká Charles Bukowski: Svět patří těm, kteří se neposerou.
Daleko za zemskými horami leží náš cíl – jánošíkovská Malá Fatra. Brzy s Dazulem nabereme třetího fatranského mušketýra Pípu a valíme na Slováč. Po přejezdu sedla nad Karlovicemi začíná přesně podle předpovědi sněžit a nepřestává, ani když za Žilinou necháváme auto stát na kraji silnice. Lanovka z Vrátné doliny nám ušetří skoro sedmisetmetrové strmé stoupání, a tak už dopoledne nasazujeme s Pipou sněžnice; Dazul si s sebou vzal svá čertovská prkýnka s tuleními pásy. Za silného větru a nepříjemné vánice vyrážíme vstříc „bílé stěně“: vidět není dál než na pár metrů.
Počasí nám prostě dává okamžitě vědět, že na hřebenech Fatry jaro ještě dlouho nebude, jakkoliv lidé dole jen ve svetřících slaví Masopust. Netrvá dlouho, Dazul se začíná pěkně ojíňovat a i já nabírám barvy kožíšku sibiřské lišky. To ale ještě není to nejhorší: pod místy větrem jen na několik milimetrů slabé vrstvy navátého sněhu je poctivý kompaktní ledovec. Jindy mužný Dazul rád přijme naši (doslova) podporu, když se dá přes nejhorší místa vést stylem, jakým se před 114 roky snažil Václav Vrbata snést z hor svého polomrtvého kamaráda Hanče.
Kóta Pekelník prostě svému jméno dělá čest, navíc se vzápětí dostaví nepříjemný pocit v botě. (Teprve druhý den večer po sundání fuseklí zjistím, že jsem si při zasekávání sněžnic do ledové krusty strhl nehet na pravé noze.) Po kratším bloudění v kuloáru sedla Bubien nasazujeme správný směr vstříc masivu Malého Kriváně.
Kdybych to byl věděl, tak bych jsem sem nechodil
Legendární hláška z francouzské klasiky Knoflíková válka opravdu sedne. Kolem mně je teď sice více světla, ale že bych za to byl rád, to se rozhodně říci nedá. Když před sebou vidím masiv prý Malého Kriváně (1671 m.n.m.) napadne mě, jaký macek je asi jeho větší bratr, když tohle je jen ten malý. A to ještě zatím stále nevím, co mě čeká, když vylezeme těsně pod hřeben a kvůli skále musíme začít traverzovat jeho strmé jižní svahy…
Jako malý černý had, spíše háďátko, se před námi vine po hřebeni řídký zástup skialpinistů a já vzhledem k ledovému větru, který se nám jako nůž zařezává do těla, vzpomenu na smutně legendární zimní přechod Chabence v listopadu 1944, při kterém zmrzlo nebo zahynulo pády do hlubin či pod lavinami skoro sedmdesát statečných výsadkářů 2. československé paradesantní brigády.
Chvilková nepozornost se mi však nevyplatí, protože navzdory ocelovým hrotům na sněžnicích začnu nejdříve pomalu, pak stále rychleji sjíždět dolů, až mi to nakonec podjede úplně a již se vezu na batohu dolů jako nějaký sněžný chrobák. Pád se mi podaří zastavit a v první chvíli mám pocit, že míra mého začátečnického štěstí se právě naplnila.
Lavina
Přece jsem se sem nehnal takovou dálku, abych to teď zabalil! Pracně se vyšplhám zpět na hranu zimního chodníčku a pomalu se píďalkuji za Pipou. Dazul na svých prknech je už daleko před námi: jak to, že mu to neklouže jako mně?
Najednou koutkem oka zahlédnu na svahu přede mnou a pode mnou masu vířícího sněhu. Lavina! Moje první lavina! Když se doplazím k Pipovi, nadšeně mu sděluji své pocity, ale zarazí mě jeho nápadná bělost: „Ta lavina, to byl Dazul,“ říká. Koukáme, kde a zda vůbec se náš bratr v té bílé pláni objeví. Konečně se náš kamarád objeví dole v kuloáru, efektně maskovaný na sněhuláka. Vypadá ale, že je OK, plácáme se radostně s Pípou navzájem po zádech a ručně Dazulovi signalizujeme náš další postup na vrcholek. Dává nám najevo, že půjde v našich stopách.
Jsme na vrcholu. Bílá mlha kolem nás se začíná protrhávat a přes neutuchající vítr se můžeme během stominutového čekání na Dazula kochat krásnými rozhledy. Zatímco zpoza skalního hřbetu Suchého vykukují planiny Martinských holí a po naší pravici se tyčí hřeben Nízkých Tater, před námi ční masiv Vysokých Tater a Roháčů. Severnímu obzoru pak za pyramidou bájné slovenské hory Rozsutec dominuje jako magnetová hora holý vrcholek neméně proslulé Babia hory. Dál za ní už je Polsko…
Zážitek nemusí být (nutně) pozitivní, důležité je, aby byl intenzivní
Když se k nám konečně sněžný muž z Kateřinic dohrabe, nacpeme do něj něco teplého čaje a trocha kalorické bomby. Jsou čtyři hodiny a nás čeká sestup z Malého Kriváně. Na přechod skalního hřebene Suchého můžeme zapomenout nejen kvůli časové ztrátě, ale podle Dazula za celých dvacet let skutečně dosud nezažitým extrémním podmínkám. Začínáme klesat k sedlu Priehyb. Odkud chceme zalézt někam do závětří lesa, rozdělat oheň, usušit, uvařit a ráno pokračovat nějakou ze severních dolin do údolí Varínky.
Klesání až do sedla je po zážitcích z traverzu hřebene příjemně snadné, a tak se kocháme výhledy na slunce zapadající za okolními horami. Pod sedlem nacházíme na jinak jako střecha šikmém svahu i malou rovinku a kolem ní několik soušek. Zatímco Dazul vybaluje sněžnou lopatu a začíná jako zmutovaný krtek hloubit záhrab, rubeme s Pipou nejprve suché haluze a pak i něco málo zelených větviček pod nás, aby se nám dobře na sněhu leželo. Následující oheň, čaj a fazolky na kari s cibulkou a slaninkou pak podtrhují závěr povedeného dne. Spát se jde kolem deváté s nadějí, že i nadále bude předpověď Norům vycházet…
Když se daří, tak se daří
No, nevyšla. Nejdříve bylo úplně jasno, takže trošku sibiřsky. K ránu se sice podle předpovědi zatáhlo, co ale Vikingům uniklo, zároveň přišla malá vichřička. S pravidelností vln narážejících na kýl Titaniku nás v Dazulově ledovém obýváku zasypávají poryvy zvířeného sněhu, takže o zábavu máme postaráno. Kolem osmé ráno nadchází okamžik pravdy, ono lámání chleba, kdy močový měchýř vydá jasný pokyn.
Pak už má vše svižný průběh. Rychlá a pohříchu jen skromná snídaně, zabalení skoro jako „na cikána“ a hurá dolů. Zpočátku naše cesta vede po horských loukách, po chvíli ji ale ztratíme. Co teď?
„Tím lépe, neslezeme aspoň zase do té doliny Kúr, kde jsou ubytováni korejští manažeři z Kia, ale poznáme zase něco nového,“ vyřeší situaci způsobem sobě typickým Dazul a vrhá se na svých dubiskách přímo po svahu dolů, vstříc zakrslému lesu.
Sestup do doliny Belského potoka je neskutečně strmý, prakticky stále se musíme vyhýbat vysokým skalním ostrohům nebo zamrzlým ledovým kaskádám. Klesáme doslova a do písmen po spádnici, jak se přesvědčím, když na jednom místě špatně došlápnu.
Konečně stojíme všichni na dně doliny, shodou náhody jsme došli zrovna k můstku, kde začíná jakž takž schůdná cesta do osady Frankovci.
Konečně civilizace! Dokázali jsme to!
