Vzestup a pád Césara Ritze
Ritz je synonymem špičkového servisu, luxusu a elegance. Málokdo by asi Ritz spojoval s malou vesničku Niederwald v srdci Švýcarska. Koho by také při pohledu na hrstku sluncem a větrem vyšisovaných typických walliských srubů napadlo, že v jednom z nich přišel na svět zakladatel nejvelkolepějších hotelů světa?
César Ritz se narodil 23. 2. 1850 jako třinácté dítě Kreszentie a Johanna-Antona Ritze. Stejně jako ostatní obyvatelé, žije i rodina Ritzových ve skromných poměrech – z chovu dobytka a z toho mála, co dá skoupá půda Gomského údolí. Školu navštěvuje malý Ritz jen v zimě, v létě musí-stejně jako ostatní děti pást na úpatích hor stáda koz. V šestnácti odchází César do učení do Brig do hotelu “Zur Krone und Post”, kde ale záhy místo výučního listu dostává od hostinského drtivý posudek: “Hotelovou branži zapomeň, ta vyžaduje talent a takt a tobě Bůh nenadělil ani jedno ani druhé…”
Světová výstava 1867 v Paříži proto přichází pro Cesara jako na zavolanou; všude se totiž hledá personál. První štací je “Hôtel de la Fidélité“ – nic víc než prachobyčejný hostinec, po němž následuje ušmudlané Café Boulevard a poté restaurace „à prix fixe". Krůček po krůčku žene Césara obrovská ctižádost vstříc vytouženému cíli, hotelu “Voisin” – v té době nejlepší pařížské adrese. Tady sice musí začít úplně odzdola, ale už jako pomocný číšník přichází do kontaktu s “lepší společností” té doby – s korunovanými panovníky, obchodními magnáty i slavnými umělci. Osudové je setkání s Augustem Escoffiérem, špičkovým kuchařem, který se stává nejen Césarovým obchodním partnerem, ale i celoživotním přítelem, který mu svým jménem otevře nejedny dveře…
Úspěšné duo záhy v cestě za úspěchem nedokáže zadržet vůbec nic, ani německo-francouzská válka. Právě naopak. Během obléhání Paříže v letech 1870–1871 stojí hladové město před poslední alternativou, a sice obětovat zvířata místní ZOO. César neváhá a z dnešního pohledu absurdně exotických surovin sestavuje s Escoffiérem výběr extravagantních pokrmů. Jeho triumf ale není jen podnikatelská vynalézavost a kultivované chování, ale především talent pozorovat hosty a schopnost vštípit si jejich záliby a ty pak použít jako součást servisu šitého na míru.
Césarova vidina je skloubení noclehu s luxusem. Vždyť mezi tím, jak tehdejší smetánka bydlela na cestách a na jaké pohodlí byla zvyklá doma, ležely celé světy. Zatímco díky vynálezu parní lokomotivy a zaoceánského parníku bylo lidstvo mobilní jako nikdy předtím (aspoň ti, co si to mohli dovolit), standart hotelů ustrnul v éře koňských kočárů. Především americké milionářské rodiny Rothschildů a Vanderbilts se domáhaly luxusu, na který byly zvyklí za velkou louží, a byly za něj ochotny i patřičně zaplatit. Ovšem už tenkrát nešlo hostům jen o hmatatelný komfort, ale třeba i o naprostou diskreci. Vždyť i dnes znamená luxus pro každého něco jiného – zatímco někdo chce být ponechán v klidu, jiný vyhledává nepřetržitou pozornost hotelového personálu.
Tehdejší prominenti své nároky rozdělovali i podle sezóny: v létě byl na programu St.Moritz, v zimě francouzská Riviéra a mezitím lázně v Baden-Badenu nebo v belgickém Spa. A tak Ritz putuje za svou budoucí klientelou při jejím sezónním tažení jako lovec za dravou zvěří. Roku 1873 přebírá ve Vídni francouzskou restauraci “Les Trois Fréres Provencaux”, přes zimu řídí Grandhotel v Nizze a poté Hotel Rigi-Kulm, kam se na legendární východ slunce s kulisou Bernských Alp sjíždí vysoká společnost z celého světa – mimo jiné i Marc Twain. Další příčkou na žebříčku kariéry je lucernský Hotel National, vyhlášený na tu dobu výjimečným komfortem: elektrickým světlem a na pokoji koupelnou a telefonem. Třináct sezón řídí provoz Nationalu, přes zimu přebírá hotely na Riviéře: v Nizze, Mentonu či Monte Carlu, často i deset hotelů současně.
Mezi roky 1887–1889 kupuje “Hôtel de Provence” v Cannes, “Maison de la Conversation“ (dnešní Kurhaus) v Baden Badenu, přebírá vedení londýnského Savoye a žení se s alsasankou Marie-Louisou Beck. Ta přichází s nápadem oživit hotelové chodby výkladními skříněmi a integrovat do nich butiky a klenotnictví, tak jak to dnes známe z lepších hotelů. V Londýně řídí Ritz stavbu Carltonu, ve Frankfurtu “Frankfurter Hof” ; pod jeho vedením je čtrnáct hotelů v pěti zemích! Se založením organizace “Hotel Ritz Development Company” se sídlem v Londýně je Ritz coby president zodpovědný za provoz hotelů v Budapešti, Káhiře, Madridu, Johannesburgu a New Yorku. Jméno Ritz je značkou a spolehlivou zárukou kvality, a tak jsou manželé Ritz non-stop na cestách.
Dalším cílem je Řím. Tady, v centru věčného města má vzniknout hotel “jaký svět dosud neviděl” a postavit ho má Ritz, kdo jiný… A skutečně, nový Grandhotel, k jehož otevření se sjíždí na tisíc prominentních hostů, je zlatý důl. Jako podnikatel je Ritz v Římě sice na vrcholku kariéry, jako člověk ale fyzicky a duševně na konci sil. Důvodem není jen nepřetržité pracovní nasazení a třicet let strávených de facto na cestách, ale extrémní sebekritika. Při pohledu na velkolepé římské stavby postavené na věčnost má totiž Ritz pocit, že ve srovnání se staviteli antiky v životě nic nedokázal. Pocit, kterého se dokonce života nezbavil a který vyústil v těžké deprese.
Bohužel ani splnění celoživotního snu – vlastního hotelu Ritz v Paříži a poté v Londýně nevrací Césarovi chuť k životu a po prvním nervovém zhroucení v červnu 1902 během organizace oslav pro Edwarda VII. následuje za rok další. S diagnósou depresivní neurózy je Ritz nejdřív umístěn na nervovou kliniku v Lousannne a poté je přeložen do sanatoria v Küssnacht u Lucernu, kde 25. října 1918 umírá.
Jeho poslední cestou je návštěva rodného Niederwaldu, se kterým měl původně velké plány: chtěl nejen obci zvelebnit, ale především zde mladým lidem nabídnout pracovní perspektivu a možnost vzdělání, které viděl jako klíč k poznání světa. Roku 1986 je proto v Le Bouveret založen „Cesar Ritz Colleges Switzerland”– špičková hotelová škola nesoucí jméno muže, který postavil ty nejvelkolepější hotely světa a který nakonec ztroskotal na vlastních nárocích.
