Tour de Madagaskar
Museli sundat teploměr, aby se neroztavil. Pašerácká loď, na které se plavili, ztroskotala. V červené bahenní kaši propadali beznaději. Po třech týdne strávených v sedle kol jim ale Madagaskar učaroval.
Poznat či projet tak velký a rozmanitý ostrov v průběhu třech týdnů je zcela nemožné. Rozhodli jsme se pro severní cestu podél východního pobřeží Indického oceánu s přejezdem přes vyprahlou savanu na západní pobřeží s cílem v přístavu Antsirananě, neboli Diegu Suarez. My, znamenalo dvě ženy Eva a Jana a dva chlapy Tom a Zdenál.
Naše putování jsme započali v Toamasině městečku na pobřeží Indického oceánu. První kilometry i dny byly často doprovázený blahodárným tropickým deštěm, který osvěžoval naše tváře. Rýžová políčka, svěží tropická zeleň, usměvaví lidé, to byla kulisa našeho prvotního poznání ostrova. Cesta vedla po nevalném asfaltovém povrchu, dovolím si zdůraznit asfaltovém. Takhle jsme během dvou dnů dojeli až k deltě řeky do města Soanierana Ivango.
Na druhém břehu se nám zjevil nový svět. Změnila se krajina, skončila asfaltová cesta a začalo nefalšované dobrodružství. Před námi bylo bezmála sto kilometrů do městečka Mananara – a po prvních metrech jsme propadali beznaději. Písečná cesta byla tvořená kolejemi vyjetými automobily v hlubokém písku. Jet šlo jen stezkou po okraji a časté bylo tlačení kol v hlubokém písku, či brodění v kalužích. Slunce pálilo a bylo nesnesitelné horko.
Chvilkové zlepšení vždy přišlo při průjezdu osad a odpočinuli jsme si také při překonávání delt řek na dřevěných lodích dlabaných z jednoho kusu kmene a poháněných lidskou silou, takzvaných pirog.
Písečný povrch cest vystřídal kámen a hlína. Domorodci byli příjemní, děti na nás křičely a mávaly a všude voněl hřebíček, který místní obyvatelé v hojném počtu trhali a sušili na rohožích rozložených kolem cest. Jeho vůně se linula široko daleko a my si připadali jako naložení ve svařeném víně.
Trhači hřebíčku 
Deště rozmočily hliněné cesty a my do té červené kaše vjeli. Vzdalovali jsme se od moře a prudce stoupali nahoru, do pralesa plného stromů obsypaných hřebíčkem. S houstnoucími kapkami deště jsme sjížděli po zabahněné skalnaté cestě zpět k oceánu.
Bláhově jsme si mysleli, že nejhorší máme za sebou. Vykoupáni jsme se znovu vrhli do bahnitého kolbiště. Společně s domorodci jsme se brodili do půl lýtek v bahně a kola tlačili s velkým úsilím. Pralesní porosty vystřídala rýžová políčka, na kterých pracovali domorodci. Po kilometrech hliněných či písečných cest jsme se ocitli v přístavním městě Maroantsetra. Konečně jsme si mohli dobít baterie do fotoaparátů a mobilní telefony, protože za celou tu dobu, vyjma města Mananara, kde jsme jen projížděli, nebyla k dispozici elektrika. Po delší době jsme stan vyměnily za bungalov a najedli se v restauraci.
Nocleh u vsi 
Křehké a nedůvěryhodné mostky
Vydali jsme se na původně osmihodinovou plavbu obchodní (možná pašeráckou) lodí do vesničky Vinanivao na druhé straně poloostrova. Cestou jsme na otevřeném moři překládali z druhé lodě pašovanou rýži. Překládka zabrala bezmála pět hodin, takže jsme do cíle nedorazili. Když se setmělo a kolem se objevily korálové útesy, kapitán nařídil spustit kotvu. Bylo to moudré rozhodnutí. Absence navigačního systému, směrování jen podle navigátora na přídi lodě, to vše zavánělo průšvihem. Strávili jsme nádhernou noc na moři. Ve spacích pytlích na otevřené palubě, při svitu měsíce pod oblohou plnou hvězd a za stálého houpání a jemného šplouchání vln.
Rannímu ztroskotání na mělčině nezabránil ani kormidelník, vyslaný přes palubu se šnorchlem a potápěčskými brýlemi k průzkumu pobřeží. Nás i naše kola pak převezli na břeh menší lodí.
Čekala nás odlišná krajina i povahou trochu jiní lidé, stále však příjemní a usměvaví. Jednostopá cesta bez aut. Palmy, banánovníky, papáje a jiné exotické plody. Vesnice opět provoněné hřebíčkem a všude děti křičící „Sali waza“ (ahoj, vítej bělochu), což není nic urážlivého, jen zdvořilý pozdrav. Hrající si děti, kojící ženy, muži přepravující pytle s tovarem, ženy korzující s nákladem na hlavách, rybáři tahající sítě plny ryb, silní muži na pirogách, školáci v uniformách, ženy peroucí prádlo na březích řek... červené hliněné cesty ztrácející se v zeleni pralesa či klikatící se někam za horizont... jedním slovem pohádka.
Před městem Antalaha jsme po dlouhé době opět najeli na asfalt. V městě samém jsme se chvilku pozdrželi, jelikož mi prasknul zadní nosič. Světe div se, měli tu „švajc“ - autogen a dokonce dokázali svařit i hliník.
V Sambavě, jsme pak odbočili směrem k NP Marojejy. Večerní táboření na místním hřišti probíhalo tradičně ze velkého zájmu místních dětí. Scénář byl vždy stejný. Zastavili jsme, zeptali se na volný plac pro spaní a pak… jsme před obecenstvem začali hrát. Děti kolem nás vytvořily půlkruh ve větší či menší vzdálenosti a pozorovaly nás, dokud jsme nezačali jíst, pak se vzdálily. Někdy jsme jim předzpívávali české písně a ony je umně opakovaly a zpívaly.
Po houpavé cestě nahoru a dolů a při vůni vanilky jsme dorazili až k branám národního parku Marojejy. S povinným průvodcem jsme vyrazili na dvoudenní trek za bílými lemury – sifaky. Průvodce nám hned na začátku lámanou angličtinou prozradil, že je místním učitelem v důchodu, a celou cestu nás místo odborných znalostí zásoboval informacemi o tom, kolik nám zbývá do cíle. S trochou rozpačitými pocity jsme končili prohlídku deštného pralesa, leč lemury jsme viděli.
Za městem Vohémar jsme najeli do vyprahlé savany. Cesty byly v takovém stavu, že řidiči dvoustopých vozidel často museli vytvořit vedlejší koridor. S plně naloženými koly jsme tak paradoxně byli nejrychlejšími vozidly na této komunikaci. Teplota vzduchu byla vražedná. Když teploměr na cyklocomputeru ukazoval na slunci 50°C, museli jsme jej sundat, aby se neroztavil. Blízkost rovníku už tu byla znát.
Bojovali jsme s nedostatkem vody. Vesniček oproti předchozím etapám výrazně ubylo. Sebemenší a sebechudší vesnice se nám jevila jako spásná oáza. Bylo tu možno zakoupit balenou vodu, cocacolu, pivo a občerstvit se nějakým tropickým ovocem. Přefiltrovaná voda v bidonech a v láhvích byla rázem teplá jako čaj a slunce stále pálilo. Večer se lidé stahovali ke studním s velkými barely, aby načerpali vodu, které bylo poskromnu. A tak se v jednu chvíli stalo, že vyschla a my museli čekat nějakou tu hodinu, abychom se mohli umýt pod kapajícím kohoutkem. Jindy se ze studny vytahoval zároveň s vodou písek ze dna, jak byla nízká hladina vody.
I tak toho tady bylo hodně, z čeho se člověk mohl těšit: nad skromnými domky z bambusu a palmového listí na modré obloze visely kudrnaté mráčky. Sem tam se v té jednolité trnité zeleni objevil rozkvetlý strom s pastelověk zářivými barvami. Pro fotografy byly přitažlivé dřevěné vozy spřažené se skotem s hrbem na hřbetě, zvaným zebu. Hřebíček tu už nevoněl, ale muži i ženy měli plná ústa koky a neustále ji žvýkali. Holky skákaly přes nataženou gumu a kluci si hráli s auty vyrobenými ze dřeva, plastu či bambusu. Jen zaprášené kilometrovníky u cesty nám měřily, kolik nám zbývá do nejbližšího města s asfaltovou silnicí.
Poslední oblak prachu zvířený našimi koly se rozplynul a my najeli na asfaltovou silnici u města Ambilobe a pokračovali do národního parku Ankarana. Vedro bylo opět pekelné a občasné brodění koryty řek bylo příjemným osvěžením. Trnitá krajina nám přichystala nemilé překvapení – každý několikrát píchl kolo. Z beznaděje nás dostalo čarokrásné prostředí kolem jezera Lac Vert. Ostré vápencové útvary zvané tsingy táhnoucí se široko daleko. Hluboko pod námi se rozprostíralo zelené jezero a nad horizontem zapadalo slunce. V hustém pralese hučely cikády a do toho vřískali papoušci.
Bylo krásné probouzet se do tropického rána a přes síť moskytiéry pozorovat skotačící lemuří rodinku v korunách stromů přímo nad námi. Ani opětovné ranní lepení prázdných kol nás nemohlo rozhodit, zvláště když nás čekaly ještě výhledy na zvrásněné vápencové útvary a strom obsypaný přezrálým mangem, které se válelo všude kolem. Ano přejedli jsme se.
Asfaltová etapa přes zvlněnou krajinu do přístavu Antsiranana, neboli Diego Suarez, byla epilogem za naším třítýdenním putováním. „Veloma Madagaskar, veloma…“
