Udělat z velké hromady peněz ještě větší
Impozantní vila extrentrického miliardáře Jean Paul Gettyho trůnící v Malibu vysoko nad Pacifikem byla vystavena podle předlohy pompejské Villy dei Papiri pohřbené roku 79 při výbuchu Vesuvu. Fascinující je nejen sbírka umění uvnitř, ale také příběh jejího majitele – obdivovaného i obávaného.
Getty Villa je spolu s Getty Centrem v Los Angeles turistickým bombónkem jižní Kalifornie a zároveň i jedním z nejnavštěvovanějších muzeí Spojených států. Tato jediná stavba svého druhu v celé severní Americe přitahuje přes milión turistů ročně.
Tak jako ve starém Římě zdobí obrovský bazén uprostřed kvetoucí zahrady antické sochy a sloupové chodby jsou dlážděny červeným mramorem.
Vpravo od hlavní budovy se nachází zahrada koření a otevřené atrium, vlevo menší zahrada s replikou pompejské kašny vykládané barevnými mušlemi a zdobené divadelními maskami.
Další příčinou obrovského zájmu návštěvníků je samozřejmě grandiózní sbírka 44 000 exponátů řeckého, římského a etruského umění z období 6500 př.n.l.– 400 n.l., kterou by nepohrdlo žádné světové muzeum… Od šperků a amfor až po dvoumetrovou bronzovou sochu Heraklese.
Největším magnetem šestadvacetihektarového areálu je ale zřejmě fascinující osoba jeho vlastníka Jean Paul Gettyho – olejového magnáta, náruživého sběratele umění i krásných žen; panovačného pedanta, playboye a egocentrika, nejbohatšího muže té doby, stejně obdivovaného jako obávaného…
Jean Paul Getty narozený roku 1892 v Minneapolis byl na peníze “drilován” od malička. Peníze byly také důvodem, proč se rodina Getty v roce 1906 přestěhovala do Kalifornie, kde z výnosné právnické branže přesedlala na ještě výnosnější byznys s olejem. Roku 1917 nachází čtyřiadvacetiletý Paul v Oklahomě pod téměř bezcenými pláněmi gigantická naleziště ropy; o rok později už je milionář.
Hnán životním krédem “udělat z velké hromady peněz ještě větší” byl Getty proslulý nejen obchodní dravostí, ale i extrémní šetrností. Vždyť při tehdy horentním příjmu 10 000 dolarů denně si puntičkářsky evidoval sebemenší výdaj – ať za šálek kávy či za noviny; v restauraci si pochutnal, jen když byl na jídlo pozván. Pro hosty svého domicilu nechal na chodbě dokonce instalovat telefonní budku pro případ, že by si někdo potřeboval zavolat…
Na druhou stranu byl ale schopen vydat v londýnském aukčním domě Christie´s za jedno dopoledne klidně 6 miliónů dolarů za obrazy a starožitnosti. Umělecké předměty byly Gettyho vášní i drogou a zároveň i nástrojem k uspokojení svého obrovského ega a stavbě pomníku na věčnost…
Egocentrik Getty, kterému se nedaly upřít i určité rysy narcismu, se dokonce považoval za reinkarnaci římského císaře Hadriana, který byl stejně jako on náruživý milovník umění. Getty měl všechno: originály Rembranta či van Gogha, rozrůstající obchodní impérium, které pro svou nestálost řídil de facto telefonem z hotelových suit, šťastný ale přesto nebyl.
Jeho vlastní bilance soukromého života zněla vcelku střizlivě: “Pět manželství, pět rozvodů, pět katastrof.” Možná i proto, že se pokaždé oženil s podstatně mladší ženou, o milenkách nemluvě…
O svých pět dětí se Getty moc nestaral. Když jeho nejmladší potomek ve dvanácti letech zemřel na nádor mozku, byl obchodní termín důležitější než pohřeb vlastního syna. Neštěstí a rány osudu doprovázely Gettyho celý život. První manželka se předávkovala heroinem, nejstarší dcera Aileen onemocněla na AIDS, jediný syn –Georg Franklin, který coby prezident rodinného podniku Getty Oil dokázal na pár let vystoupit ze stínu mocného otce, se nakonec zhroutil pod tíhou očekávání a jeho srdce se zastavilo následkem pravidelných koktejlů alkoholu a prášků na spaní.
Bohužel ani rány osudu nedokázaly Gettyho charakter změnit, a tak se jeho obrovský sen o harmonickém rodinném životě nikdy nevyplnil. Když byl v roce 1977 unesen jeho šestnáctiletý vnuk neblaze proslulý jako „heroinový prinz Říma“, odmítl Getty zaplatit výkupné.
„Mám čtrnáct vnoučat,“ nechal se slyšet v interview, „když teď zaplatím jen jeden jediný cent, budu jich mít zítra unesených čtrnáct.“ Poté dokonce odstartoval mediální kampaň, kde tvrdil, že vnuk je s únosci spolčený, aby se dostal k penězům. Teprve když únosci po pěti měsících snížili sumu z původních 17 miliónů dolarů na 3,4 milionu a římským novinám poslali balíček s uříznutým pravým uchem vnuka, byl Getty konečně ochoten svému synovi peníze převést – ovšem jen 2,8 milionu, a to jako půjčku s 4% úrokem!!
Únosem traumatizovaný Jean Paul Getty III poté pokračoval v sérii rodinných neštěstí: nejen že se ani hodinu neobešel bez prášků na uklidnění, ale záchvaty paniky zabíjel i tvrdými drogami. Ve 24 letech utrpěl mozkovou mrtvici a když po půl roce procitl z komatu, byl skoro slepý a od hlavy dolů ochrnutý. O další kapitolu tragické kroniky neštěstím pronásledovaného Gettyho klanu se postaral i další vnuk Andrew Getty, který byl v 47 letech nalezen ve své vile v Los Angeles polonahý, s drogami v krvi a smrtelnou ranou na hlavě.
Posledních pětadvacet let života strávil Getty na svém anglickém sídle v Sutton Place. Jelikož trpěl silnou paranoiou, jistilo dveře od ložnice šest zámků a o bezpečnost se non stop staral osobní hlídač s vlčákem. Harém “přítelkyň” se navíc z obavy, aby nepřišly o komfortní život, neúnavně staral o to, aby Getty v novinách nepropásl jedninou zprávu o stoupající kriminalitě v USA a nepřišel tudíž s nápadem chtít se vrátit do Kalifornie. Jenže Gettyho panický strach z létání byl ještě větší než stesk po domově a nedovolil mu čtvrt století vstoupit do letadla.
Krátce před smrtí přesto ještě stihl vydědit celou rodinu a značnou část svého miliardového jmění odkázat nadaci. Tím ale umožnil vznik spolku dodnes nejbohatších muzeí světa: Getty Villy a Getty Centra. Zda se tím splnilo jeho největší přání – být alespoň jeden týden šťastný, těžko říct. Každopádně do své vlasti se Jean Paul Getty vrátil teprve jako nebožtík a obě muzea nesoucí jeho jméno tudíž sám nikdy nespatřil….
