Najdete tu luxusní butiky i nuzné chatrče
O Jihoafrické republice se hovoří jako o zemi plné protikladů. Stejně tak to platí o Kapském Městě. Nezažil jsem jaktěživ nic kontrastnějšího, než byla návštěva dvou zdejších čtvrtí: Waterfront a Langa.
Město plné hotelů, restaurací, luxusních butiků, obchodů se vším možným a také loděmi a zápachem rybiny tak typickým pro podobné přístavy jako je tento. Takového dojmu o Kapském Městě možná nabydete, zavítáte-li do přístavní čtvrtě zvané V&A Waterfront, která je místem navýsost kosmopolitním, turistickým, bezpečným a obchodním, a kde se nikomu z přítomných snad ani nezdá, že za jeho hranicemi je město trochu jiné, pulzující odlišným způsobem. Ve fórech pro turisty a cestovatele mnozí píší, že autentickou tvář Cape Town tu nenajdete, a mají do jisté míry pravdu. Zase tu ovšem najdete spoustu jiných věcí. A kdo chce poznat identitu města, musí nezbytně vyrazit za hranice Waterfrontu, stejně tak jej ale nesmí minout.
Přístav nechal vystavět syn královny Victorie princ Alfred (odtud zkratka V&A) v roce 1860. Dnešní podobu však získal až v 90. letech 20. století. Je tu řada zajímavých památek včetně sousoší jihoafrických státníků, obchodní dům s takřka třemi stovkami obchodů, ruské kolo, venkovní amfiteátr, muzea, kina, pouliční umělci předvádějící africké tance a bubnující africké rytmy, krásný výhled na Stolovou horu, prostě mumraj, který je ale tak nějak pozitivně odzbrojující. Být jeho součástí je příjemné, což se rozhodně o všech místech takového typu, kde je jaksi hlava na hlavě, nedá říci.
Jen obtížně si lze představit odlišnější prostředí, než kterým je nejstarší township Kapského Města s názvem Langa. Dvě stě padesát tisíc lidí tu žije na malém prostoru, někteří v nuzných chatrčích, jiní v ubytovnách, v nichž na jednu místnost připadají tři rodiny a celá rodina si musí vystačit s jedinou postelí. Koupelna se tu tímto pojmem snad ani nedá nazvat. Pak je tu ale také čtvrť těch bohatších, kteří slouží těm chudším za vzor. Jsou to lidé, kteří se vymanili z bídy, stali se třeba právníky, ale na Langu jsou i nadále hrdí jako na svůj domov a cítí se být příslušníky zdejší komunity. I přesto, že jejich předci sem byli od 20. let minulého století přesunováni mnohdy nedobrovolně. Nejtěžší období pak přišlo po roce 1948, kdy Národní strana nastolila režim Apartheidu trvající déle než čtyřicet let.
Ženy opracovávající skopové hlavy, kolem nichž se rojí mouchy; partička smažící na improvizovaných grilech jakási střívka; nezbytnost podplácení, chcete-li získat o něco lepší bydlení než pouhou dřevěnou boudu; ale i čistě oblečené děti smějící se do fotoaparátu; větší děti ve školních uniformách docházející do zdejších škol; ženy s pečlivě upravenými účesy.
Tím vším nás provádí zdejší rodák Odwa, bez něhož bychom tu ani nebyli. Seznamuje nás s místními, hovoříme o jejich životech, ze společného džberu s nimi popíjíme místní pivo z čiroku a kukuřice. Policie se snaží odradit od vjezdu do townshipu kohokoliv, kdo není místí nebo nemá domluvený místní doprovod. „Zabíjí vás tady nebo okradou,“ řekli nám strážci zákona doslova, ovšem když jsme jim ukázali korespondenci s Odwou, tak docela otočili a pustili nás dál. Není to pro bělochy zrovna nejbezpečnější místo, a pokud snad chce někdo zdejší život pozorovat či fotografovat, jako by to byla pouťová atrakce, nesetká se s přívětivostí místních. Přicházíte-li ale jako přátelé, bývá tomu právě naopak.
V townshipu Langa už populace výrazněji nepřibývá, výstavba nových chatrčí je totiž zakázána. Další townshipy jsou ale ještě daleko větší a nikdo přesně neví, kolik lidí v nich žije. Počet chatrčí se tam stále zvyšuje.
