Piknik na hřbitově
Nejkrásnější svátek v postsovětském, pravoslavném a převážně Rumuny obývaném Moldavsku se odehrává na hřbitovech a patří k velikonočnímu týdnu. Na hrobě při něm můžete najít třeba nové ponožky.
„Christos voskres,“ budou vás během Velikonoc zdravit v Moldavsku a vy byste měli odpovědět: „Voistinu voskres“. Potvrdíte tak, že Kristus opravdu vstal z mrtvých. Že to víte a že také slavíte největší křesťanský svátek - Velikonoce.
Ty jsou v Moldavsku na opravdu dlouhé lokte. Během svátků, před nimi i po nich se totiž všechno veřejné zpomalí až zastaví, zatímco v domácnostech probíhají horečnaté přípravy.
Viktor a Žeňa byli v době naší velikonoční návštěvy Moldavska těsně před státnicemi (dnes už to jsou inženýři), zvyklí na nevázaný studentský život. Překvapilo nás, že dodržovali čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Stejně jako Denis, který dovážel dobré moldavské víno do Čech a s tlustým zlatým řetězem kolem krku vypadal jako hejsek. „Nejím maso ani nic od zvířat, takže třeba vajíčka si odpustím. Nepiju žádnou kořalku. A už se těším na velikonoční hostinu,“ vysvětlil nám a na tu hostinu nás pozval.
Než ale mohla vypuknout, museli jsme všichni – všichni v celé zemi – probdít Velikou noc. Tu, která v mnoha jazycích dala „veliko-nocím“ jméno a v které vstal ukřižovaný Kristus z mrtvých.
Narváno v kostele, narváno před kostelem 
Popi - celou noc světili přinesené košíčky s jídlem
Během podvečera vzplály na venkově ohně, u kterých mladí čekali na noční bohoslužby. Žeňa a Viktor ale spěchali do metropole: „Půjdeme na pizzu, abychom to vydrželi. Do kostela se chystáme kolem jedné po půlnoci,“ sdělili nám během divoké jízdy po rozbitých moldavských silnicích.
Nějak jsme to také vydrželi a nad ránem jsme vyrazili do hlavní katedrály v Kišiněvě. Zrovna ji obcházel slavnostní průvod lidí se svíčkami, v čele s kněžími. Na místě byla také moldavská televize a pořizovala přímý přenos do bytů lidí, kteří se nemohli zúčastnit.
Kostel byl otevřen dokořán, rozsvícen a přeplněn. Po bohoslužbě světili kněží lidem přinesené jídlo. V košíčkách, které věřící nastavovali kapkám svěcené vody, byly hlavně mazance, vajíčka a víno. Na tom všem jsme si pak pochutnali u Denisovy rodiny.
Všichni příbuzní se sjeli hned ráno. Nikdy předtím ani potom jsme neviděla tak plný stůl: vejce, pomazánky, ryby, maso, zelenina, ovoce, sladké, kyselé… oči přecházely a ženy nenechaly na ubruse kousek volný. Nosily a nosily to, co předcházející dny vařily z toho, co předešlý rok vypěstovaly a vykrmily. Jen zlomek z dobrot, které tvořily velikonoční hostinu, byl z obchodu. Pan domácí pak pyšně tvrdil, že musí kupovat jenom cigarety…
Hostina začala slavnostním přípitkem – Denis se dočkal (samozřejmě domácí) kořalky, kterou si během půstu odpíral. Pak se dokola ťukalo jasně červenými vajíčky s obtisky s motivy Krista – komu neprasklo, vyhrál, a mohl se těšit na dobrý rok. A pak se jedlo. Celé dopoledne, během poledne… dokud někdo nenavrhl, že bychom mohli do sluncem prozářené zahrady. Tam ovšem chlapi hned roztopili velký gril a připravili velkolepý šašlik. Zase jsme jedli, pili a hodovali…
Týden uběhl jako nic, dokonce jsme stačili vytrávit. Na svátek Pastele Blajinilor jsme byli pozvaní do rodiny Viktora, na moldavský venkov. Sobotní noc se u samohonky Viktorova táty trochu protáhla, nedělní ráno nás ale všechny zastihlo už na hřbitově. Stejně jako davy dalších lidí, kteří se přišli setkat se svými mrtvými. Hroby slavnostně prostřeli, na ubrusy položili mazance, vajíčka, víno, kořalku a nejrůznější dárky. Ty byly mnohdy dost užitečné, kromě ponožek jsem zaznamenala papiňák, vázičky, svetřík a nové hrábě…
U svých hrobů rodiny posedávaly a čekaly na popa, než v průvodu dojde k hrobu, zpěvavým hlasem přečte jména zesnulých a všechno to pokropí svěcenou vodou. Pak si lidé rozdali všechny ty krásné dárky – já dostala moduritovou baletku – sebrali jídlo a pití a odešli domů… hádejte co dělat? Hodovat. Až potom mohly Velikonoce v Moldavsku skončit. Hezčí jsem nikdy nezažila...
