Ukřižování
V San Pedro Cutud ulice lemují první lidé, kteří se přišli podívat na ukřižování. Procesí se zde konala už mnohokrát, ale organizace stále moc nefunguje, takže nikdo přesně neví, co a kdy se bude dít. Vše záleží na tom, kdy se ve dveřích domu objeví Ruben Enaje, místní chlapík, který se už po jedenatřicáté chystá viset na kříži v podobě Ježíše Krista.
Ukřižování Krista na Filipínách se pojí i s každoročním bičováním, a ani dnešek nebude výjimkou. Mnozí se na tuto část ukřižování odmítají dívat kvůli krvi či nelogické brutalitě.
Mladíci oblečení jen v kalhotách stojí na místě s bičem v ruce. Ten má na svém konci nevelké bambusové destičky, kterými se budou chlapci tlouct do zad, až se z nich bude řinout krev. Většina má na hlavě kuklu, aby je nepoznali. Prý to dělají pro Boha a ne pro sebe či svou slávu.
Několik mladíků s obnaženým trupem se pomaličku přesouvá ulicí, nejdou, ale plazí se. Mohutnýma rukama se odráží vpřed, zastaví se, tváří si lehnou na špinavou zem, převalují se a opět plazením vpřed…
„Věří, že takovou strastiplnou cestou se vykoupí z hříchů, které napáchali,“ dozvím se. Budou se plazit ještě nejméně hodinu, dokud nedolezou ke kostelu, kde svou pouť za očistou ukončí.
Na ulici už se shlukl dav lidí a sledují rituál, který bude končit krvavými zády. Chlapi s nahými zády stojí v řadě za sebou. Přistoupí k nim muž s dřevěným kartáčem ozdobeným úlomky skla. Stačí několik jemných úderů a první kapičky krve stékají dolů po zpocených zádech. Teprve nyní je muž připraven vykročit a několik desítek minut se bičovat.
Pro západní svět je to nepochopitelné, ale tady se chodí bičující se muže dívat celé rodiny. Jakmile se průvod flagelantů pohne ulicí, lidé jim dělají cestu. Po chvíli už krev stříká všude kolem. Stačí se přiblížit a člověk na sobě objeví malé kapičky krve. Muži však nepromluví ani slovo. Ani hlásku, výkřik, náznak bolesti. Nic, co by prozrazovalo, že si jejich záda prožila peklo poháněné vlastní myslí a jednáním. Někteří jen kráčejí, jiní se zastaví, kleknou si u davu lidí, někdo z něj vezme dřevěnou lať, kterou ho několikrát udeří do zad. Vystřídají se tři a až potom se zkrvavený muž vrátí mezi ostatní. Katolická církev tento rituál odmítá a vybízí lidi, aby s ním přestali, ale tradice je tu silnější.
Je čas vrátit se do domu, kde celé představení začíná. Neleží na hlavní ulici, ale najdete ho snadno, postává kolem něj spousta lidí. Usadíme se na nádvoří a dlouho se nic neděje. Jen tu a tam někdo přinese římskou výstroj, kopí, přilby, sandály či jiné drobnosti, které budou brzy zdobit těla "římských vojáků".
Čas běží a nádvoří se plní herci. Netrvá dlouho a lidé z ulice se najednou přeměnili na Římany, kněží, dívky se změnily na Pannu Marii či Marii Magdalénu a z motorky sesedl vysoký, sympatický muž, který na sebe hodil přilbu, dlouhé bílé roucho se žlutým lemováním, jen na nohách si nechal sandály značky Nike.
„Bude hrát Pontského Piláta,“ řekne mi narychlo režisér. Nervózně pobíhá sem a tam a snaží se dávat poslední příkazy, ale jeho hlas často zanikne ve vřavě.
Římští vojáci si trénují formace, musím se smát, když se dva z nich omylem udeří kopími do hlavy. Pod strom si sedne i vysoký štíhlý muž s dlouhými vlasy. Svírá rukou krabičku s hřebíky, které vyndá a ukáže mi jejich velikost. I jeho dnes čeká ukřižování, přestože nebude ve světových zprávách. Ukřižují ho jako druhého a po něm ještě dalších jedenáct odvážlivců.
Zdá se, že je vše připraveno, ale stále chybí Ruben, tedy Kristus.
Na konci nádvoří se otevřou dveře a přítmím se rozlije světlo. Až za pár vteřin se vynoří postava Krista pronásledována dvěma kamerami. Ruben se chystá na kříž už po jednatřicáté, a přestože už avizoval, že brzy skončí, dosud nebyl nalezen vhodný zástupce na postavu Krista. Štíhlá postava, dlouhé vlasy padající na ramena, sněhobílá klerika přehozená bordó šerpou, upřený pohled do neznáma a sepnuté ruce. Takto se Kristus připravuje na své „poslední“ chvíle. Vztáhne přede mne ruce, na kterých nevidím žádné jizvy. Všimnu si jich až později, ale nečekal bych, že ruce, přes které několikrát prošly dlouhé hřebíky, se dokážou tak zahojit. Několik doušků čisté vody, hluboký nádech a představení může začít.
Římané berou Krista mezi sebe, ruce mu převážou provazem a začnou do něj strkat, aby ho vypoklonkovali ven ze dvora. Kráčím s nimi, tak blízko, jako bych byl i já součástí příběhu. Za rohem přinese jeden z Římanů trnovou korunu, která se Rubenovi zamotá do hustých vlasů. Projdeme prvních dvě stě metrů a celé procesí se zastaví. Pilát Pontský už čeká na příchod davu na vyvýšeném pódiu. Slavný soud s mytím rukou nechybí ani zde. Kristus je odsouzen a čeká ho cesta na pomyslnou Golgotu, kterou v našem příběhu představuje malý pahorek.
Domácí obsadili snad každé volné místo na ulici. Řinčení zbraní, těžký pochod vojáků, dusot koní se mísí se zvuky bambusových bičů dopadajících na záda. Kristus dostává svůj dřevěný kříž a než jej zvedne na svá bedra, několik minut klečí a odpočívá. Do pravého poledne chybí několik minut, ale slunce se předvádí v plné síle. Dav kráčí ulicí a každou chvilku může přijít zastavení. Najednou se Kristus zapotácí a spadne na tvrdou zem tak, že kříž dopadne vedle něj. Přistoupí k němu vojáci v sukních a koženým bičem ho udeří po těle. Není to hrané, na těle ještě několik dní zůstanou modré stopy.
Jednotlivá zastavení se odvíjejí tak, jak je člověk zná z příběhů. Při každém vytvoří římští vojáci svými kopími koridor, aby měly hlavní postavy prostor. Atmosféra je tak silná, že člověku běhá po těle mráz.
Průvod se blíží ke konci, a čím blíže jsme ke Golgotě, přibývá lidí. Za Kristem kráčí až dva tisíce lidí a další stojí u cesty nebo čekají pod Golgotou na velké finále. Objeví se flagelanti. Snažím se ukrýt, abych neměl obličej zastříkaný od krve. Cítím, jak mi kapky přistávají na ruce, nacházím je i na kalhotách a na batohu od fotoaparátu. Najednou cítím na zádech úder bambusových konců. Byl jsem příliš blízko. Nebolí to, ale mám na zádech krvavý flek. Kráčím dál, protože nechci přijít o vydobyté místo pár metrů od Krista.
Prach se na cestě mísí s krví, nářkem a dusotem vojáků, ale na Golgotu zbývají ještě asi tři stovky metrů. Poslední metry jsou nejtěžší, na Kristově tváři se zrcadlí vyčerpání. Dav se ocitne před pahorkem, události od tohoto okamžiku nabírají rychlý spád. Opustím dav, proderu se na VIP tribunu, podlezu až k plotu, abych byl co nejblíže. Až tady si všimnu tribuny plné fotografů světových novin. Nikdo z nich nekráčel s davem, všichni čekali, až se příběh dostane až k nim.
Na Golgotě stojí tři kříže, jak tomu mělo být před dvěma tisíci lety. Ruben si přinesl svůj kříž, položil ho na zem a vkleče v prachu sbírá poslední síly. Modlí se směrem ke křížům. Občas se u něj zastaví voják či některá z žen. Mezitím se dva postranní kříže položí dolů a postaví se k nim dva mladíci, které k dřevěným křížům přivážou a vztyčí do původní polohy. Kristus se postaví a kříž si odvleče posledních pár metrů. Jeho sněhobílé roucho, ve kterém před pár hodinami vešel na nádvoří, se změnilo na zaprášený, špinavý oděv bez špetky vznešenosti. I trnová koruna sklouzla z hlavy a padá mu do očí. Vojáci mu ji sundají, svléknou ho i ze špinavého roucha. Lehne si na obrovský dřevěný kříž. Vztáhne ruce, upraví si nohy a chvilku se neděje nic.
Na Golgotě nastane absolutní ticho. Jeden z vojáků pohybem naznačuje, že zapomněli na kladivo. To se rychle najde a finále se blíží. Ozve se řev. Jeden hřebík je na místě. Druhý výkřik a obě ruce jsou přibity na kříži.
Soustředím se na jeho tvář, ale ta jako by nebyla na tomto světě. Kříž s Kristem se vztyčí, až potom přijdou na řadu nohy. Dva tupé údery do hlavičky hřebíků a dva strašné výkřiky. Ruben zavírá oči a jeden z vojáků naznačuje kopím píchnutí do jeho těla. Celé se to semele za pět či osm minut, čas jako by přestal existovat. Kříž spustí dolů a Kristus je vysvobozen.
Zdravotníci ho položí na nosítka, naloží do sanitky, příběh skončí. Každého, kdo se nechal ukřižovat, převezou na kliniku, aby ho měli pod dohledem. Sanitka nastartuje a na kříži již leží známý chlap z nádvoří domu, který si přivezl a hlídal vlastní hřebíky. Dnes se kříž spustí a vztáhne několikrát.
