Krása s přídechem bizarnosti
Snad za to může kontrast zasněžených hor, odrážejících se nad modrou hladinou jezera, prolínání alpské a středomořské flóry. Snad to vše nejen vyvolává napětí a inspiruje, ale i probouzí touhu dobývat a vládnout. Proč by zde jinak vznikla bizarní republika anebo film inspirovaný markýzem de Sade?
Koupání v jezeře není hlavní atrakcí Lago di Garda, ale rozhodně má svůj půvab. Četné kameny sice nezajišťují úplně luxusní vstup do vody (ale najdete i písčitá místa), voda je tu však na ledovcové jezero příjemně teplá a četné motorové čluny, katamarány a výletní lodě zajišťují neustálé vlny – jako na moři.
Počasí v jezerní oblasti je navíc výrazně ovlivňováno řadou různých druhů větrů. Všechny mají své jméno. Tím nejznámějším je asi peler, vanoucí ze severu od časných ranních hodin do doby kolem poledne, dále ora, foukající z jihu z Pádské nížiny od popolední až do pozdního odpoledne, ponal, typický letní a intenzivní vítr přicházející z údolí Ledro v ranních a večerních hodinách, dále bali, ander anebo vinessa, posel špatného počasí. A je jich ještě víc.
Sportovci a vinaři
Předvídatelný vítr mnoha jmen i směrů je také důvodem, proč je jezero rájem pro windsurfing a kiteboarding. Okolní hory, protkané cyklotrasami a ferratami, jsou zase místem zaslíbeným pro cyklisty všech druhů. Největší italské jezero, zejména pak jeho severní trentinská část, nabízí úžasné terény a profily všech charakterů. Místní středomořské mikroklima s všudypřítomnými palmami navíc umožňuje jezdit tu v pohodě od časného jara až do pozdního listopadu. Místo je oblíbeným cílem i pro trekkery či horolezce.
Ideální pro aktivní dovolené prokládané hodinami lenošení na plážích, které se táhnou podél promenád. Znalci vína, kterým chutná bardolino, navíc ocení, že právě tady, u jezera, v jeho jižní části se rozkládá stejnojmenné městečko, dokonce i s muzeem vína.
Nenávidím a miluji
Sirmione je městečko s necelými osmi tisíci obyvateli, které leží na úzkém poloostrově tvořeném usazeninami čelní ledovcové morény. Zdejší dominantou je pohádkový středověký hrad Castello Scaligero s hranatými střílnovými věžemi, postavený v druhé polovině 13. století v nejužším místě poloostrova a téměř celý obklopený vodou. Na nejzazším konci poloostrova se nachází tzv. „Catullovy grotty“ (Grotte di Catullo). Pravděpodobně se jedná o zbytky dolních podlaží okázalé vily postavené v období přelomu letopočtu. Platí za největší a nejvýznamnější římskou vilu v severní Itálii.
V době Caesara prý opěvoval toto své bydliště římský básník Gaius Valerius Catullus. Obrovská ruina vily, která se rozkládá na ploše téměř dvou hektarů s mohutnými základy vyhloubenými do skály a jeho slova: „Odi et amo. Quare id faciam fortasse requiris. Nescio. Sed fieri sentio et excrucior.…Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím? Nevím. Ale cítím, že tomu tak je a mučím se.“
Duce d´Annunzio
U Gardského jezera pobýval i Gabriele d´Annunzio, který byl přítelem Mussoliniho a v mnohém jej inspiroval. Za první světové války měl mnoho veřejných projevů ve prospěch přidání se Itálie na stranu Spojenců, později se nechal dobrovolně naverbovat k letectvu, kde dosáhl mnoha úspěchů a proslul svou odvahou. Při leteckém incidentu přišel o oko. Po válce byl popuzen tím, že město Rijeka (tehdy Fiume, dříve patřící Itálii) připadlo na základě poválečných dohod Jugoslávii, a proto s dvěma tisícovkami nacionalistických dobrovolníků vytáhl na město a vyhnal "okupační" síly. Itálie však s tímto "soukromým" tažením nechtěla mít nic společného, a tak vyhlásila blokádu města. D'Annunzio zareagoval vyhlášením nezávislé republiky Fiume, jejíž ústava později byla vzorem ústavě fašistické Itálie. Sám se stal hlavou státu a byl autorem titulu "duce", neboli "vůdce", který později převzal Mussolini.
Vyhlášení Rapallské smlouvy v roce 1920 Annunzio zpočátku ignoroval, později v jejím důsledku vyhlásil Itálii válku. Po bombardování města italským námořnictvem se ale vzdal. Po incidentu ve Fiume se d'Annunzio stáhl do ústraní, žil poblíž Gardského jezera a trávil čas převážně psaním. Ačkoli d'Annunzio fašistický režim nikdy přímo nepodpořil, Mussolini byl jeho politickými názory velmi ovlivněn a často ho navštěvoval, a dokonce i jeho kroky jej na sklonku života zavedly k Lago di Garda.
Repubblica sociale Italiana
Salò je městečko pro více než deset tisíc obyvatel ležící na západním pobřeží jezera v půvabné poloze podél úzké zátoky a chráněné před větry. Je známé nejen jako rodiště Gaspara da Salò považovaného za jednoho z prvních tvůrců moderních houslí, ale i jako sídlo loutkové fašistické vlády – takzvané Republiky Salò, trvající od září 1943 do dubna 1945. Tady, nedaleko od Gardone, Mussolini ustavil z Hitlerovy milosti v září 1943 „Italskou sociální republiku“ (italsky Repubblica sociale Italiana), což byl loutkový stát, který se plně opíral o podporu německé branné moci. Mussolini se po odvolání králem začal prezentovat jako odpůrce monarchie a socializátor. Ve vládě Italské sociální republiky zastával funkci Vůdce národa a ministra zahraničí. V dubnu 1945 se pokusil i s dalšími ministry Italské sociální republiky uprchnout do Švýcarska, ale byl zatčen a spolu se svou milenkou zastřelen.
Ještě jednou Saló
Zatím poslední tečku v „kulturních“ dějinách Lago di Garda učinil v roce 1975 skandální filmař Pier Paolo Pasolini, který tu natočil film Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jeho dílo je inspirováno románem markýze de Sade, odehrává se ale ve fašistické Itálii, takže nejde jen o samoúčelné zobrazování sexu a násilí, ale metaforu na téma, jak zhoubně působí hromadění moci v rukou nepravých lidí. Traduje se, že při promítání filmu z kina lidé odcházeli předčasně a někteří neudrželi obsah žaludku.
O co ve filmu jde? Čtveřice vysoce postavených nacistických mocipánů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců mají pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších. Dochází nejen k ponižování a orgiím, ale také krutému mučení a nakonec i zabíjení. Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze. Trochu brutální pointa článku o krásách Lago di Garda, ale tak už to asi někdy v životě bývá.