Na Lucernském jezeře podřadíte na nižší duševní rychlost
Projeďte se největší sladkovodní flotilou kolesových parníků na světě – na konci výletu budete úplně "entschleunigt".
Nastupujeme na palubu Uri – jednoho z pětice nostalgických kolesových parníků na Lucernském jezeře. Každý je naprostý unikát. Zatímco Uri z roku 1901 s novobarokním salónem je tím nejstarším, Gallia z roku 1913 s originálním interiérem v empire stylu je s 31 km/h zase nejrychlejší. Nejkrásnější je určitě Schiller z roku 1906 ve stylu secese, čtvrtý parníkový „dědeček“ Unterwalden zas zazářil už na světové výstavě v Paříži roku 1889 a Stadt Luzern z roku 1928 designem připomíná zaoceánský parník z 20. let minulého tisíciletí včetně interiéru ve stylu Art Deco.
Za ideálního počasí necháváme za zády siluetu půvabného Lucernu se světoznámým mostem Kapellbrücke, míjíme Lido a za doprovodu racků vjíždíme nejen na čtvrté největší /114km2/ jezero Švýcarska, ale i to nejkrásnější. Jako pozůstatek Reusského ledovce z poslední doby ledové je složené ze sedmi jezer obklopených horskými velikány, což mu propůjčuje nejen extrémní členitost a rozmanitost, ale i charakter severského fjordu.
162 km pobřežní linie lemují idylické vesničky i oblíbená letoviska s mediterárním ovzduším, vegetací a luxusními hotely z období Belle Epoque. Nad nimi se tyčí zasněžené vrcholky švýcarských tří a čtyřtisícovek a pod nimi zelený samet šťavnatých pastvin s typickými švýcarskými domky dokonale dotvářejícími krajinu jak z modelové železnice…
Těžko byste hledali oblast sjednocující všechno to, co si pod mýtem Švýcarska představujeme, tak perfektně jako právě region Lucernského jezera. Má ideální podmínky k tomu odložit na pár hodin stres a hektiku a pomocí okolní krajiny míjející se kolem jako živé kino perfektně „entschleunigen“. Výraz, který v češtině chybí a který by se dal přeložit jako přesný opak „beschleunigen“ neboli zrychlení – tedy duševně podřadit na nižší rychlost.
Jezera plnila v hornatém Švýcarsku už od pradávna funkci cest. Ať už se po nich přepravovalo zboží či cestující. Především Vierwaldstättersee (Lucernské jezero) bylo svou polohou důležitou spojkou mezi severem země a vysokohorským kantonem Uri i kantonem Tessin a odtud pak dál do Itálie. Už v pozdním středověku tu několik lodních společností zajišťovalo pravidelný spoj na trase Lucern-Flüellen před Gotthardským masivem. Vždyť dnes opěvované Alpy stály po staletí v centru země jako nepřekonatelná bariéra, a tak zatímco v severním i středozemním moři obchod rozkvétal, o bohatství a slávě tehdejších námořních velmocí si chudí Švýcaři mohli nechat jen zdát.
Moře Švýcarsku sice chybí dodnes, jenže místo jedné velké slané plochy má stovky sladkovodních a samo o sobě je vlastně jakýmsi prazvláštním ostrovem: ostrovem míru během obou světových válek, ostrovem neutrality , ale i přemrštěných cen, měnovým ostrovem upostřed euro-moře i ostrovem svobod v paragrafovém oceánu EU…
Ani o přejezd přes Alpy provrtanými jak švýcarský ementál desítkami tunelů si už nikdo starosti dělat nemusí – na rozdíl od roku 1829. Tehdy nezbylo kantonům Basel a Tessin vyzvat kvůli rostoucímu tranzitu kantony Lucern a Uri, aby na Lucernském jezeru začaly provozovat první parník. Tím byl od 29. 7. 1837 Stadt Lucern1 , v roce 1843 pak následuje poštovní parník St.Gotthard. Konkurence na sebe nenechá dlouho čekat – nově založená Společnost poštovních parníků PDG /Postdamfschiffgesellschaft/ vysílá na Lucernské jezero parník Waldstätter a Rigi, který je dnes vystaven ve skvělém Muzeu provozu v Lucernu.
Po otevření železnice Gotthardským tunelem roku 1882 se lodní doprava zaměřuje na novou klientelu: turisty, a to hlavně v letní sezóně od května do října. Počet pasažérů ale rok od roku klesá s otevřením hned několika zubaček, které tehdejší smetánce umožnují dostat se na tu dobu komfortním způsobem do nepřístupného světa švýcarských čtyřtísícovek. Z Lucernského jezera –doposud jen plochy pro tranzit – se stává samostatná turistická destinace a z parníků praktické taxíky k novým atrakcím. Ani dnes nenajdete ve světě větší hustotu lanovek a zubaček než zde.
Počet pasažérů roste kontinuálě, roku 1913 se DGV /Parníková společnost Lucernského jezera/ může pochlubit 13 kolesovými parníky, šesti loděmi s motorovým pohonem a jedním miliónem přepravených pasažérů. Výlet parníkem patří v Belle Epoque ke standartnímu programu návštěvy Švýcarska a počet pasažérů zredukují až obě světové války...
Roku 1960 se Společnost kolesových parníků PDG přejmenovává v Lodní společnost Lucerského jezera (SGV) s cílem postupně nahradit kolesové parníky loděmi s naftovým pohonem. Ke stému jubileu mají jako svědci zašlé romantiky zůstat už jen parník Stadt Luzern 2 z roku 1928 a Gallia z roku 1913. Naštěstí málokde je názor, že „ne vše nové je automaticky lepší“, zakořeněný tak jako ve Švýcarsku. A tak když má být v roce 1970 z provozu vyřazen parník Wilhelm Tell (dnes fungující v Lucernu jako restaurace) a poté i Unterwalden, je odpor veřejnosti obrovský a vede k založení Spolku přátel kolesových parníků Lucernského jezera. Díky dobrovolnému pracovnímu nasazení jeho členů i četným finančním darům z celé země je nakonec pět zbylých parníků restaurováno a převedeno zpátky do aktivního provozu.
Pětice vodních veteránů je nejen perfektní ukázkou skvělé památkářské péče a nostalgie, ale i největší sladkovodní flotilou kolesových parníků na světě s 2,5 miliony pasažérů ročně! Zatímco motorové lodě zajišťují dopravu po celý rok, kolesové parníky jsou hvězdy letní sezóny. Dnes tu na návštěvníky čeká 38 km vodní trasy, 34 stanic a krajina, která se dá jen těžko popsat…
Na výběr jsou i speciální plavby: od koláčové s výběrem sladkostí, snídaňové, plavby s thajskými pochoutkami až po plavbu při západu slunce a samozřejmě i možnost pochutnat si na palubě na švýcarském sýrovém fondue. Aktivnější můžou cestou přesednout na jednu z desítek lanovek a obdivovat Lucernské jezero z ptačí perspektivy.
Ideální je samozřejmě celodenní plavba se zastávkami ve světoznamých střediscích – např. Witznau na úpatí vyhlídkové hory Rigi patří díky legendárním východům slunce před Bernskými Alpami k deseti nejoblíbenějším švýcarským cílům. Na Rigi se můžete svést nejstarší zubačkou Evropy, na Pilatus zas celosvětově nestrmější. Na louce Rütli, kde se přísahou “věčného spolku” zakládajících kantonů proti vládě Habsburgů zrodila 1. 8. 1291 švýcarská konfederace, se zas můžete vydat po stopách švýcarských dějin. Vždyť v okolních lesích se podle legendy proháněl už národní hrdina Wilhelm Tell. Akustickou výhodou nejdelší plavby jsou i chybějící hlučné skupiny asijských turistů, které během cesty „Evropou v pěti dnech“ nemají na podobné akce čas.
A tak zatímco ti v poklusu přebíhají Kapellbrücke, aby už večer byli v Paříži, my po 38 kilometrech poklidné plavby vystupujeme na dvě hodinky ve Flüellen na jihu dramatického Urnského jezera sevřeného kolmými stěnami hor. Zdejší písečné jazyky a ostrůvky jsou ideálním místem pro piknik a materiál není ničím jiným než odpadem ze stavby Gotthadského úpatního tunelu – tedy jakási recyklace po švýcarsku...
Odsud přejíždíme parníkem Stadt Luzern 2 na louku Rütli a po další hodince nastupujeme do třetice na palubu fešáka Uri, který nás kolem skalního masivu Bürgenstock tyčícího se jako gigantická příď lodi 1 128m téměř kolmo z jezera přivážízpátky do nádherného Lucernu. Jsme absolutně „entschleunigt“.
