Batůžkáři – moderní nomádi
Hippies se bouřili proti konzumu, ale jejich následovníky batůžkáře právě naopak „batůžkářský byznys“ vcucnul tak, že jej nebourají, ale v podstatě vyživují.
Napadlo mě to, když jsme se ocitli v Edinburghu v hostelu s velkolepým výhledem na město. V tom hostelu v offízu prodávali čokoládové tyčinky, kafe a čaj. Na stole ve společenské místnosti byly letáčky a na nich místní atrakce očíslované a podrobně zdokumentované. Potkávali jsme se tu se studenty z Toronta, šikmookýma krasavicemi nejspíš z Japonska, puberťačkou z Austrálie a mladým mužem z Chorvatska.
Přeskakovali hovorem z kontinentu na kontinent, vypočítávali, kde všude už byli a kam se chystají příště. Všichni si tady lůžko rezervovali předem, měli podrobné mapky mládežnických ubytoven a průvodce od Lonely planet a mě bylo najednou jasné, že když se na světě najde jeden Kerouac, je to génius, když jich je padesát nebo stovka, tak je to fenomén, ale když jsou jich miliony, tak už je to průmyslové odvětví. Kerouac snil o tom, že miliony lidí s báglama budou cestovat po celém světě, a sen se naplnil, i když trochu jinak, než si to asi představoval. Hippies se bouřili proti konzumu, ale jejich následovníky batůžkáře právě naopak „batůžkářský byznys“ vcucnul tak, že jej nebourají, ale v podstatě vyživují.
Přitom je zdánlivě všechno jako dřív: cestuje se nalehko a levně, cílem není opalovat se na plážích, ale jezdí se za poznáním obyčejného života lidí cizích kultur - a taky trochu za dobrodružstvím, které se z přetechnizovaného světa jaksi vytrácí, a které lze ještě v té původní, nekašírované formě nalézt na odlehlých pouštích, velehorách, v neprostupných pralesech a podobných zapomenutých místech, kterých valem ubývá. Všechno je jako dřív, jen doba se změnila.
Česko zasáhla první cestovatelská vlna tohoto typu po roce 1989, kdy převážně mladí lidé utíkali ze zoologické zahrady reálného socialismu do džungle světa. Stavidla byla otevřena, a protože peněz nebylo mnoho, přišla k duhu stará dobrá hippiovská stezka do Asie anebo v podstatě kamkoliv na Východ, o které tehdy asi málokdo věděl, že je hippiovská. V bájné době, kdy neexistovaly mobilní telefony ani platební karty a průvodce typu Lonely planet na svém globální vzestupu teprve pracovaly, se cestovalo, abych tak řekl s více proměnnými. Ale v principech se ve srovnání s dneškem cestování mnoho nelišilo. Heslem bylo co nejmíň zavazadel, maximum zážitků zadarmo anebo co nejlevněji, když drahé destinace, tak mimo sezónu, a tak dále.
Batůžkářství, anebo také backpacking, případně moderní nomádství, časem nevyvanulo jako éra beatniků anebo hippies, naopak stále nabývá na síle a pro nemalou část populace se stává životním stylem. Příčiny jeho obliby jsou nabíledni, růst nízkonákladových leteckých společností, životní úrovně, vznik levných hostelů a výdobytky moderních technologií zpřístupňují tento styl cestování stále většímu počtu lidí. Zvlášť mladí využívají „přechodové“ fáze života například po ukončení školy anebo před změnou zaměstnání k tomu, aby vyrazili na delší cestu. Ostatně měsíce, prožité na cestě v odlišné kultuře, se začínají stávat nezbytnou součástí plně prožitého lidského života.
Při důkladnějším pohledu na fungování společnosti v 21. století zjistíme překvapivě aktuální návrat nomádského způsobu života ve sférách, kde by jej nikdo neočekával. Společenské elity současnosti, jak je popisuje sociolog Zygmunt Bauman, jsou založeny na mobilitě a mobilnosti, atributech nomádismu. Mobilní telefon, notebook a internet dokáží vytvořit kancelář pro top manažery kdekoliv na světě, špičkoví sportovci jezdí již dlouho za utkáními po celém světě, stejně jako politici na vrcholové schůzky a umělci na koncertní turné. Neukotvený nomádský životní styl je začátkem 21. století vyhrazen společenským elitám a napomáhá tomu i fakt, že se bortí hranice mezi státy (alespoň v rámci EU to donedávna platilo), zanikají kulturní bariéry a na jakékoliv místo na světě se lze dopravit do 48 hodin.
Mobilita je do jisté míry synonymem luxusu, kvality a úspěchu. A jak už to bývá, poté, co si tento životní styl osvojili průkopníci – v tomto případě ti nejmajetnější – začíná pronikat i do dalších vrstev společnosti. Zatím poslední „mutací“ původně beatnického „vynálezu“ levného nezávislého cestování je asi digitální nomádství. Většinou, jak už název napovídá, jde o lidi počítačových profesí – grafiky, programátory, překladatele a podobně. Často se v zimě stěhují za teplem do jižních krajin, kde také nejen že ušetří za životní náklady, ale také kombinují práci s výlety a pracují na dálku. Podmínkou samozřejmě je dobré internetové spojení. Zdá se, že éra globalizace je zároveň érou jakéhosi částečného návratu nomádismu – v jeho digitální podobě.
