Nezničitelný most?
Odolá zemětřesení, nárazu tankeru i vichřici. Každý krok projektantů a konstruktérů mostu nad Korintským zálivem musel být geniální.
Před olympijskými hrami v roce 2004 v Athénách Řekové slavnostně otevřeli impozantní most, jenž spojuje poloostrov Peloponés s pevninským Řeckem přes Korintský záliv. Stavba se hned stala dominantou města Patra. Aby také ne, vždyť se svými takřka třemi kilometry má být snad nejdelším visutým zavěšeným mostem na světě. A že to je technicky patrně také jeden z nejdokonalejších mostů, co byl kdy postaven, dokazuje mimo jiné jeho cena – 630 milionů euro. Vydrží však prakticky všechno, ve zdejší tektonicky neklidné oblasti častá zemětřesení stíhala konstruktéry už při stavbě, a most nazvaný po státníkovi z 19. století Charilaosovi Trikoupisovi zvládne prý klidně sedm stupňů Richterovy škály, dále i náraz tankeru o výtlaku 180 000 tun či vichřici o rychlosti 250 km/h.
Charilaos Trikoupis byl řeckým premiérem na konci 19. století. Tehdy tento politik prosazoval myšlenku, že Řecko potřebuje vytvořit dobrou infrastrukturu, aby si zajistilo ekonomický růst a přitáhlo zahraniční investory. Byl proto horlivým zastáncem vyhloubení Korintského průplavu a přišel také s myšlenkou mostu, jenž by spojoval městečka Rio (dnes už v podstatě součást města Patra) a Antirio ležící na protilehlých březích Korintského zálivu. V jeho době byla ale taková velkolepá stavba nad finanční i technické možnosti země, proto trvalo přes sto let, než idea začala nabírat na reálných obrysech.
„Tříkilometrová délka a pětašedesát metrů hloubky byly pro konstruktéry tou nejmenší technologickou výzvou,“ píše se v synopsi k britskému dokumentu známého moderátora Richarda Hammonda, jenž v pořadu velmi názorně vysvětluje, s čím vším si museli inženýři poradit, když most projektovali. „V takových podmínkách ještě nikdo most nestavěl,“ vykládá Hammond. Častá zemětřesení, nárazy větru, měkké podloží, z kterého se při zemětřesení stane v podstatě tekutina, mírně oddalující se břehy, které most spojuje. Ojedinělý most si tedy vyžádal ojedinělá řešení, jako například zapuštění obrovitých ocelových tyčí do pískového podkladu, což by mělo zabránit jeho ztekutění, nebo specifický způsob zavěšení mostu, který Richard Hammond přirovnává k efektu houpací sítě, která zůstane relativně klidná i při třesu okolí.
„Výsledkem je mistrovské dílo,“ uzavírá dokument. Nebo jiný film z dílny National Geographic o mostu říká: „Každý krok projektantů a konstruktérů musel být geniální.“ V praxi se ta slova potvrdila třeba v roce 2008, kdy oblast postihlo zemětřesení o síle 6,5 stupně Richterovy škály a mostní systém vše hrdinně přestál.
Přejezd přes takový most je tedy jistě cestovatelským zážitkem sám o sobě. Ačkoli za něj zaplatíte patrně něco mezi deseti a dvaceti eury (v době naší návštěvy v roce 2015 a s využitím karavanu to bylo „rovných“ třináct), určitě si tu jízdu pod obrovitými ocelovými chapadly nenechte ujít a mějte na paměti, že ta možnost překročit suchou nohou a suchým kolem Korintský záliv se rovná téměř technologickému zázraku.
