Smutek na dukelském bojišti
Když se pokoušeli sovětští a českoslovenští vojáci na podzim roku 1944 o dobytí Dukelského průsmyku, desetitisíce jich přitom padly. Tehdejší masakr dnes připomíná symbolický hřbitov, rozhledna a v pustinách východoslovenské přírody rozházené tanky, tvořící skanzen vojenské historie.
Patřím ke generaci, které dokázala komunistická ideologie pořádně znechutit Rudou armádu a všechno kolem ní. Na vojenských hřbitovech jsem dokonce párkrát jako pionýrka dělala čestnou stráž. Jediná obrana bylo se tomu všemu pošklebovat. Včetně Karpatsko-dukelské operace, kterou nám předhazovali stále dokola.
Udělali těm generálům, poručíkům, ale hlavně obyčejným vojákům vpravdě medvědí službu. Dochází mi to, když se autem suneme od polského městečka Dukla ve směru tehdejšího postupu Rudoarmějců a také Čechoslováků z 1. čs. Armádního sboru. Ať už jejich velitelé rozhodli jakkoli nerozumně, vojáci poslechli a za cenu nesmírných ztrát se probíjeli na Slovensko. Vojenská operace, naplánovaná původně na pět dní, se protáhla na více než měsíc trvající jatka s nejednoznačným výsledkem.
Takřka neprostupné karpatské lesy, přerušené jen tu a tam malou vesničkou, polem či loukou, jako by si část toho utrpení nechaly navždycky v sobě. Určitě je to náhoda, že po celodenním vedru se zrovna na Dukelském průsmyku začíná nebe zatahovat… ale představivost pracuje o to lépe. Zvláště při pohledu z ochozu více než padesát metrů vysoké věže, postavené na místě, kde se nalézala původní pozorovatelna velitele sboru generála Ludvíka Svobody. Je z ní vidět do současného Polska i Slovenska, do lesů, kde boje probíhaly.
V přízemí věže je malá vojenská výstavka. Nahoru na věž vozí návštěvníky výtahem. Celé to stojí až směšně malé peníze, ke vstupence přidá správce muzea i odznáček. Je viditelně potěšen zahraniční návštěvou, onu červencovou sobotu se na Duklu vydalo už jen pár slovenských rodin. I ty jsou vlastně překvapením, protože památné místo Dukla tak trochu chátrá.
Vojenský hřbitov s monumentálním památníkem, vybudovaným už v roce 1949, je pečlivě udržován a působí pietně. To je ale vše. Ani okolí zmíněné vyhlídkové věže, ani zavřené slovenské i polské budky s občerstvením moc svěže nevypadají. Jediná restaurace na místě, kam dříve jezdily školy na exkurze, vojáci na slavnosti a veteráni bojů zavzpomínat, je samoobslužná a oprýskaná. Celý areál hyzdí ohromné prázdné parkoviště pro TIRáky.
„Tady chcíp pes,“ zhodnotí to nakonec syn a má bohužel pravdu. Bohužel pro ty, kteří právě při Karpatsko-dukelské operaci zemřeli a kterým neposloužil ani minulý režim, který je vynášel až do nebe, ani ten současný, který na ně úplně zapomíná.
