Hipíci mezi muslimy
Malajsie je sice muslimskou zemí, někde dokonce s ortodoxní formou výkladu islámu, přesto se zde tu a tam zachovaly enklávy uvolněné pohody, kde si člověk připadá jako v komunitě květinových dětí. Samozřejmě bez možnosti konzumace drog – za tohle je v Malajsii smrt. Jednu z mála těchto ostrůvků svobody je Cherating.
Tohle letovisko je opravdu zvláštní místo. Vyzařuje nezvyklý klid a pohodu. Možná to je dané i jeho polohou na východním pobřeží Malajsie: zatímco na západním pobřeží leží většina velkých měst země, památky i dálnice, východ země je až na výjimky pokrytý buďto džunglí nebo plantážemi palem olejných. Měst i pamětihodností tu je mnohem méně a kolem pobřeží také vede jen obyčejná silnice.
Ať tak či tak, stačí vystoupit na zastávce u silnice, která navíc Cherating míjí (což také přispívá ke zdejšímu bezstarostnému klidu) a okamžitě ucítíte zvláštní fluidum, které z místa vyzařuje. Nedosti na tom: ujdete jen pár kroků a kolem vás i nad vámi začnou po stromech a pak i střechách chatrčí běhat tlupy vřeštících opic, které se navzájem perou o žrádlo, přičemž po sobě neváhají vrhat i nezralá manga, která urvala ze stromů. Večer zase po ulici kromě koček ťapkají mlsní varani.
Místní tvrdí, že je to právě kombinace přírody, uvolněného stylu typicky milých a pohostinných Malajců a ležérnosti muzikantů a sportující mládeže, která se sem stahuje, jež způsobuje, že řada lidí, kteří sem zavítali původně jen na jeden nebo dva dny, se zde nakonec zdrží mnohem déle. Někteří i na celé roky.
Pláž, kterou v zimě bičují proslulé surfařské vlny 
Milovníci vln přijíždějí opravdu z celého světa
Hlavní, a taky de facto jedinou ulici letoviska tvoří vpravo i vlevo mimo zimní sezonu většinou zavřené bungalovy a hostely, určené pro surfaře. Ty sem totiž lákají v zimě, kdy hladinu Jihočínského moře, rozbouřeného monzuny, bičují proslulé vlny, údajně nejlepší v celé Malajsii. Místa pro svou zábavu zde mají „lovci vln“ opravdu spoustu. Cheratingská pláž, lemovaná kokosovými palmami, je dlouhá kilometr a během odlivu navíc moře ustoupí skoro o tři sta metrů, takže slouží i pro rajtování na koních.
V mezerách mezi bary lze nahlédnout do několika dílen, kde se místní ženy věnují zdejší specialitě – ručnímu batikování. Lze si nejen prohlédnout typicky pestré vzory cheratingských batik, ale také postup jejich výroby. Po nezbytném smlouvání si lze samozřejmě také zdejší batiku koupit.
Na své si v Cheratingu ovšem přijdou nejen milovníci prken a batikování, ale také pozorování přírody. Kousek od jižního konce pláže totiž do moře ústí řeka Sungai Cherating, na kterou se můžete v nabídce několika navzájem si konkurujících místních turistických kanceláří vydat na večerní safari čluny do mangrovníkové pobřežní džungle. Pozorovat při nich můžete nejen zvědavé varany, ale také želvy, opice a nemálo zástupců zdejší kolonie tropických hadů. V noci je zase oblíbená plavba s pozorováním mohutných rojů světlušek. V Cheratingu si lze také snadno půjčit mořské kajaky a vyrazit s nimi na moře objevovat krásy skalnatého pobřeží na obou stranách zdejší pláže.
To, co dělá Cherating oblíbeným místem pro hudebníky, umělce a surfaře, tu ale zažijete až večer. Když slunce zapadne za pralesem, otevřou se kromě restaurací, kam si chodí místní pochutnat na plodech moře nebo čerstvě ulovených rybách, do té doby mnohdy zavřené bary a hospůdky. Jejich obsluhy totiž buďto dlouho dospávaly včerejší kalbu, končící až s prvními paprsky slunce, nebo někde sjížděly vlny. Z barové židličky si tu lze bez ohledu na muslimský status Malajsie objednat nejen většinou tolerované pivo, ale i něco tvrdšího. Také zdejší diskotéky nehledí příliš na zásady cudného ženského oblečení a výběr hudby v nich by saudskoarabské fanatiky taky zrovna nepotěšil.
Obsluha je přitom typicky baťůžkářsky uvolněná, což jsme ocenili i na vlastní kůži. Protože jsme přijeli do Cheratingu pozdě večer, vyrazili jsme těsně před příchodem pravidelné tropické noční bouře do plážového baru s výmluvným názvem „Don´tell mam“ (Neříkej to mámě). Objednali jsme si panáka skotské whisky a mangový koktejl a poté, co se venku spustil strašný liják a blesk stíhal blesk, jsme požádali barmana o typ, kde by se tady dalo sehnat takhle večer slušné spaní.
Mladík (podle všeho Portugalec) se široce usmál, až na nás ze tmy ozářené jen svíčkami na barpultu a blesky nad mořem blýskly jeho bílé zuby: „Kam byste chodili, přátelé? Právě teď, když je venku takové peklo? Pokud vydržíte do zavíračky, můžete spát tady v křeslech u baru. Žádný problém, přátelé! Dneska končíme už v jedenáct, protože jdeme vedle do Mobil cafe na diskotéku,“ dodal maník, jakoby pochopil, že v našem věku a po celodenním šlapání s plnou polní asi nebudeme chtít svá těla roztáčet v rytmu samby a hip hopu. Prostě květinové dítě – a to přesto, že věkově by chlápek mohl být možná i vnuk původních hipízáků.
