Máte něco k proclení?
Pašování je staré skoro jako lidstvo samo a existuje nejpozději od doby, kdy lidé do krajiny narýsovali první hranice. Bez hranic je naopak lidská vynalézavost a kreativita v přesunu zboží přes hranice “načerno”. Nejlépe se o tom mužete přesvědčit přímo na místě činu: na švýcarsko-italské hranici v Museo doganale Svizzero neboli celnímu muzeu, které se nachází v prostorách bývalé kasárny švýcarské celní hlídky.
Pro velkolepou sbírku pašovaného zboží, prostředků pro jejich transport a hlavně nejrůznějších geniálních schovávaček, které tu jsou názorně prezentovány, se mu proto lidově neřekne jinak než pašerácké museum. Od jeho otevření v roce 1935 bylo několikrát předěláno a dnešní koncept z roku 1994 nechává svým interaktivním podáním vedle klasických informací i dost místa pro zábavu a pousmání. Okrová budova leží přímo na strmém břehu jednoho z četných ramen lugánského jezera obklopeným kužely hor porostlými hustými lesy. Lesy, které nebyly nikdy úplně neprostupné. Kdo se vyznal, ten mohl propašovat kdeco.
Nebo spíš musel – vždyť Tessín, dnešní exklusivní dovolenková část Švýcarska, byla ještě před 150 lety chudobincem země. Kdo v osamělých od světa odříznutých údolí nechtěl umřít hlady, ten musel buď odejít do ciziny nebo si najít jiný způsob přívydělku: nejčastěji právě pašování. Ilegální převoz nejrůznějšího zboží byl tak trochu i protest obyvatelstva proti přemrštěným clům, nesmyslným nařízením, ale i příležitostí rebelovat proti nově nadiktovaným hranicím. V podvědomí místních obyvatel bylo pašování bráno maximálně kavalírský delikt okořeněný notnou dávkou dobrodružství; rozhodně nic kriminálního.
Ještě do začátku 19.století se přes Alpy pašovala především sůl a tabák. Během obou světových válek se převáželo všechno, co člověk k životu potřeboval, od bot přes oblečení až po jízdní kola. Nejčastěji to byly samozřejmě potraviny: mouka, cukr, máslo, olej, rýže a káva. Pád italské liry koncem války nakonec vedl k tomu, že kdo bydlel v pohraničí, ten se snažil ve Švýcarsku prodat co se dalo, jen aby měkkou liru vyměnil za tvrdý švýcarsky frank.
Obzvlášť vynalézaví byli Italové při pašování svých vyhlášených uzenin, jak dokazuje originální podvodní člun zaparkovaný hned vedle muzea. Elektrický pohon byl extrémně tichý, šišky salámu byly rozloženy na nízkou nákladní plochu a posádka se pod člunem držela tak, že jim z vody koukala jen hlava. A protože by byla škoda jet zpátky s prázdnou, tak se opačným směrem pašovala švýcarská čokoláda. Druh zboží zkrátka rozhodoval o směru transportu.
Poté, co v roce 1943 nacistické Německo obsadilo sever Itálie, se proud pašování otočil. Navíc už nešlo o zboží, ale o tisíce tragických osudů. Teď do Švýcarska přicházeli ilegálně italští dezertéři a váleční zajatci. 60. léta pak byla jednoznačně érou kafe a cigaret pašovaných zas opačně: ze Švýcarska do Itálie.
Práce pašeráků byla sice lukrativní, ale riskantní a především neuvěřitelná dřina. Většina mužů si přivydělávala večer po práci. S třicetikilovým pytlem na zádech se šlo přes hory... Čím byla stezka méně frekventovaná a tím pádem náročná, tím byla bezpečnější. A i tak se cesty pro jistotu neustále střídaly. Některé pašerácké stezky jsou dnes oblíbenými historickými treky – například z italské Lanzady do švýcarského Poschiara: 31km s výškovým rozdílem 3 650 m, z toho 1850 m do kopce!
Tvrdý život vedli kdysi ale nejen pašeráci, ale i celníci. Nejen že neměli k dispozici vymoženosti dnešní moderní techniky, ale především jim chyběl jakýkkoli soukromý život. V Gandrii bydleli od roku 1856 pohraničáři se svými rodinami po celý rok v celní kasárně. Dobově zařízené pokojíky oživené figurýnami ve spodní, historické části muzea dnes možná dýchají romantikou dávno uplynulých časů, ale realita byla jiná. Prasklinami ve zdech šla v zimě od jezera vlhkost a chlad; deky naplněné listy kukuřice byly doslova magnetem pro myši a dotěrné vši. Bez elektřiny a telefonu byl život v odlehlé kasárně nejen extrémně namáhavý a monotónní, ale hlavně osamělý. Vždyť i dnes se do muzea dostanete jen lodí . V roce 1921 nakonec celní správa rozhodla zaměstnávat jen svobodné celníky.
Vzpomínky na zlaté časy pašování patří v italsko-švýcarském pohraničí neodmyslitelně k lokálnímu folklóru a ve Švýcarsku jsou dokonce i jakýmsi pilířem národní identity. Pašeráci měli totiž často status lidových hrdinů ve službách chudých.
Dnes už má pašování úplně jiný charakter, o čem se můžeme názorně přesvědčit v druhém patře muzea. Jestli šlo dřív o fenomén zrozený z nouze, dnes jde jen o profit, který pak rozhoduje o druhu zboží a jeho cíli. Nejoblíbenější jsou duplikáty luxusního zboží, kopírovány jsou i léky, prapodivné vitamínové preparáty a samozřejmě “zázračné” pilulky.
Několik schovávaček si můžeme v muzeu sami vyzkoušet: třeba plastovou lahev od Coca coly preparovanou tak, že se včetně obsahu promění v perfektní skrýš... Obzvlášť originální nápady přináší pašování drog – od notového papíru namočeného v rozpuštěném heroinu až po kokain riskantně schovaný v tobolkách či plastikových sáčcích v žaludku.
Na konci koridoru na nás za skleněnou stěnou čeka doslova perverzní kabinet kuriosit… A nebýt celní kontroly, tak takhle by pravděpodobně vypadal kdejaký evropský obývák: pravá sloní noha jako stůl, na zemi kůže z bílého tygra a hned vedle želví krunýř. Kdysi tradiční pašováni zakořené v pohraničí je dnes často v rukou organizovaného zločinu: zbraně, drogy, prostituce, praní špinavých peněz a teď aktuálně i ilegální odtok finačního kapitálu z Itálie do Švýcarska. Díky moderní technice je pašerácká síť rozhozená po celém světě a vystačí jen s hrstkou “personálu”. Ten se nemusí vyznat v pohraničním terénu, ale spíš v nelítostných pravidlech mafie. A tak i dnes patří k životu pohraničníka nejen notná dávka dobrodružství, ale i rizika. Vždyť nikdo nemůže vědět, co ho ten den v práci čeká….
