Chaloupky, v kterých se dá žít

4. 9. 2017 – Slovensko, Evropa

Jana Patková

Grafiky a obrazy Martina Gašpara najdete v galeriích a soukromých sbírkách po celé Evropě. Jeho osobně pak potkáte každé léto ve slovenské vesnici Vlkolínec. Už více než dvacet let tuhle dědinu portrétuje a ještě se mu neomrzela.

„Pořád tu nacházím nové motivy,“ vysvětluje výtvarník a nabízí mi – stejně jako dalším turistům – obrázek na památku. Za tento suvenýr zaplatím ráda, bude mi připomínat klidnou a vlídnou atmosféru místa, jež je po zásluze na seznamu světového dědictví UNESCO.

O Vlkolínci, který je ve způsobných dvou řadách rozprostřen na svazích Velké Fatry nedaleko Ružomberoku, se někdy mluví jako o skanzenu. Což ale není, v dědině totiž stále žijí lidé. Nevelký počet stálých obyvatel doplňují chalupáři, kteří sem podobně jako výtvarník Gašpar jezdí na léto, nebo své krásné dřevěné domy pronajímají.

Právě zachovalé domy přinesly dědině památkovou ochranu. Zachovalo se tu přes padesát roubených dřevěnic, většinou na vysoké bílé podezdívce – ta vyrovnává prudký svah, na kterém vesnice stojí. Do jedné roubenky mohou návštěvníci nahlédnout, slouží jako muzeum. 

Obydlí je rozdělené na tři části, v obytné světnici průvodkyně upozorňuje na díru pod podlahou, kam se uskladňovaly brambory. Další částí je komora a kuchyně. Kouř z pece odcházel takzvaným dýmníkem na půdu, kde vyudil maso, až pak pod střechou odcestoval ven. Měli to tak vykoumané až do dvacátého století, teprve potom Vlkolínští doplnili své domky komíny.

Nejčastěji fotografovaným místem ve Vlkolínci je dřevěná zvonice z roku 1770, krytá šindelem. Hned za ní je to roubená rumpálová studna, dlouho jediný zdroj pitné vody. Dnes má vesnice vodovod.

Naopak škola už neslouží svému účelu, je v ní Galerie lidového umění, které je představováno výtvory rozličné kvality.

„Tetá, jakpak se máme?“ vítá se s paní, která v Galerii prodává, rodinka z města. „Tetá“ dostane ještě lepší náladu a svěří se, že všechno, co kolem vidím, stvořily ruce lidí z Vlkolínce. „Nic cizího tu nemáme a neprodáváme,“ ujistí mě. Mnohé to vysvětluje a já se na háčkovaná velikonoční vajíčka a vyšívané kabelčičky dívám mnohem shovívavěji.

V hospodě pod galerií pak přemýšlím nad tím, jak se asi žije lidem ve vesnici, do které se platí (byť velmi mírné) vstupné. Mnozí se snaží na návštěvnících, kteří jejich domy bezostyšně okukují, vydělat. Prodávají vlastnoručně vyrobené suvenýry nebo zvou k prohlídce vlastního hospodářství – za dobrovolný příspěvek. Jiní si na domy dali cedulky se zákazem focení.

Chápu obě skupiny. Kvůli té druhé jsem ráda, že turistů tu zas tolik není – rozhodně méně, než bych při věhlasu Vlkolínce čekala. Oběma jsem vděčná, že dědinku udržují při životě, že se o krásné, ale na dnešní poměry už dost malé domy starají, abychom je my mohli okukovat…