Indiánské léto
Z celého světa přijíždějí turisté, aby zažili jeden z největších zázraků naší planety: indiánské léto v Nové Anglii. A kdo teď namítne, že stromy se přece barví i u nás, ten ještě nezažil podzim v Nové Anglii….!
Jako by si tu stromy daly obzvlásť záležet, a tak červená je ještě sytější, oranžová zářivější a žlutá svítí tak, že člověk musí přimhouřit oči. Důvodem zdejší exploze barev je kombinace mrazivých nocí a několikatýdenní tlakové výše na přelomu září a října s teplými slunečnými dny.
Po vegetačním období strom s ubývajícím světlem a prvními nočními mrazíky zastaví v zelených buňkách listů látkovou výměnu, začne pomocí vody stahovat živiny do kořenů a odbourávat zelenou vrstvu chlofofylu, pod kterou se objeví ostatní pigmenty: žlutý karotin, oranžový xanthofyl a červený antokyan. V teplých dnech strom naprogramovaný na zimu začne znovu produkovat cukry, které ale v mrazivých nocích nemůže odtransportovat do kořenů. Především díky zvýšené koncentraci taninů (tříslovin) to vypadá, jakoby lesy stály v plamenech…
Dalším důvodem extrémní invaze barev je na osm set druhů stromů oproti našim skromným padesáti. Zatímco totiž evropské Alpy tvoří uprostřed kontinentu bariéru, Apalačské pohoří ležící paralelně s Atlantikem dovolilo rostlinám rozšířit se tisíce kilometrů. Navíc ve střední Evropě listy většinou prohrají boj s častou mlhou a deštěm.
Fall foliage neboli podzimní listí, což je americké “politicky korektní” označení Indiánského léta, má s naším podzimem tedy pramálo společného. I proto, že u nás na podzim nepobíhají turisté lesem s foťáky kolem krku a ani neexistují žádné webové stránky či hotline informující o stupni zbarvení listů dané oblasti. Odhadnout vrcholek zbarvení, tzv. foliage peak, je totiž celkem věda. Sice se šíří víceméně z jihovýchodní Kanady na jih, roli ale hraje i nadmořská výška a aktuální teploty. Člověk musí mít zkrátka štěstí a být v pravý čas na správném místě.
My máme namířeno do horské oblasti White Mountains National Forest s 310 km2 lesů. Naše první túra vede k půvabnému jezeru Echo Lake sevřenému svahy potaženými kobercem podzimních stromů. Z karibsky bílé pláže záplatované rudými listy javorů vedou žebříky k dřevěným židlím jak na divadelní balkón. V tomto představení ale nehraje hlavní roli člověk, nýbrž příroda – a dělit se o něj musíme pouze s hejnem divokých kachen.
Jízda po 55 km dlouhé Kancamagus Highway, která během indiánského léta patří mezi nejkouzelnější trasy Nové Anglie, ukazuje nekonečné hluboké lesy pokrývající hory od jejich úpatí téměř až k vrcholkům. Teď září ohňostrojem barev.
A znovu máme štěstí a trefujeme se zrovna do vrcholku indiánského léta. Miliardy listů jsou na několik magických dnů proměněné v fantastický kaleidoskop barev: od fluoreskující žluté po barvu zralých citrónů, červená je zastoupena snad ve všech možných odstínech: od meruňkové, lososové, karmínově rudé, purpurově červenomodré až po barvu zralých ostružin.
Především u javorů je zážitkem sledovat, jak se celý strom postupně barví –některé stromy procházejí všemi fázemi naráz. Hned vedle našeho auta stojí statný exemplář, jehož listy jsou dole ještě zelené, uprostřed zlaté a v koruně se mísí oslnivě oranžová s krvavě červenou.
Okouzlující výhledy nás znovu a znovu nutí zastavit na vyhlídkových bodech umístěných vždy šikovně v těch nejhezčích místech. Souhra slunce a mraků maluje do krajiny fantastické stíny. Indiánské léto teď mění každou vesničku či obyčejnou paseku ve wellness nejen pro oči, ale i pro duši. Třeba výhled z Pemi Overlooku, kde v naprostém tichu vychutnáváme fascinující pohled na údolí proměněné v oceán barev.
Highway se teď začíná v na americké poměry téměř vražedných serpentýnách šplhat na Kancamagus průsmyk. Tady, ve výšce 924 m, se mezi listnaté stromy mísí i jehličňany, které se každoročního boje mezi podzimem a zimou neúčastní a zůstavají celý rok zelené. Tím je celé panorama ještě barevnější; javory a dříny září červeně, sassafrasy planou červenooranžově, buky lososově, břízy a jasany zlatě, duby zvolily ohnivě červenou, ořechovec zas žlutobronzovou, topoly, jilmy a ginkga zářivě žlutou, olše žlutočervenou, osiky se nemůžou rozhodnout mezi světle žlutou a purpurově červenou a ambroně se rozhodly pro malinovou. Především dub šarlatový dodává svými jasně růžovými listy přecházejícími do sytě fialova celému obrazu tu nezaměnitelnou příchuť indiánského léta.
Skoro to vypadá, jakoby někdo celé okolí uměle dobarvil nebo jakoby příroda polkla nějaké báječné drogy. Při tomhle pohledu zkátka nemá podzimní deprese nejmenší šanci….
Nejhezčí úsek Kancamagus Hgw protíná malebné údolí Franconia Notch ve stejnojmeném státním parku ( Franconia Notch State Park). Tady se podzimní ohňostroj barev koná před grandiózní kulisou granitových skal. Od parkovišť vedou desítky turistických stezek k romantickým vodopádům a půvabným jezerům. Tam, kde už většina listů opadala, pěšiny působí jakoby by je někdo vyložil okvětními lístky růží, jakoby si děcko sedlo na zem, vyndalo pastelky a začalo malovat….
Absolutní špičkou je pohled z C. L. Graham Wangan Overlooku, kde si z ruksaku dopřávame i malé občerstvení. A jedno je jasné: pikniku s takovýmhle výhledem by teď nezvládla konkurovat ani ta nejluxusnější restarace. Ale nejsou právě ty nejbáječnější věci v životě často úplně zadarmo?
Poté, co se i poslední vrcholky vylouply z mlžné skořápky, by se dal fantastický výhled na divoké údolí a 1800 m vysoký hřeben snad jen zarámovat… Nenáviděný podzim? Bydlet tady, tak podzim zbožňuju!
Pro tohle divadlo si příroda nemohla vybrat lepší místo než lesy Nové Anglie. Lesy, ve kterých nebeský lovec uloví před příchodem zimy Velkého medvěda, jehož krev kapající ze smrtelné rány pak každoročně zbarví miliardy podzimních listů. Tak si totiž zdejší indiáni vysvětlovali pravidelnou proměnu svých lesů.
