Proč nechodit na Poon Hill

9. 10. 2017 – Nepál, Asie

Jana Patková

Ikonický himálajský kopec. Před svítáním se na jeho vrchol škrábou všichni trekaři, kteří se v téhle části Nepálu nacházejí. Panorama z osmitisícovek, jež se tu otevírá, je opravdu nezapomenutelné. Přesto existuje důvod, proč se na tento výstup s klidem vykašlat.

Máme za sebou už skoro celý okruh kolem Annapurny, neboli přes sto padesát horských kilometrů s nejvyšším bodem na sedle Thorung (5 416 m n.m.). Hovíme si ve vesničce Tatopani, kde už ani není zima a na zahrádce rostou pomeranče a banány.

Problém je, že za celou dobu, kdy kroužíme kolem masivu Annapuren (jen těch hlavních vrcholů je šest), nespatříme Annapurnu I. Tuhle osmitisícovku ani nemůžeme vidět, protože z treku to prostě nejde. Jediným místem, z kterého ji máme mít jako na dlani, je kopec Poon Hill (3 210 m n. m.).

A tak z nejhlubšího údolí světa, na jehož dně se právě nacházíme, začneme znovu stoupat. Svěží ráno přejde do horkého poledne, rýžová políčka vystřídají pole s prosem, vesničané nabízejí vodu, pomeranče, trávu… Odpoledne se zatáhne a drobně poprchává. Pole přejdou v rododendrový lesík. Pěšinka je čím dál prudší, až se změní v improvizované kamenné schodiště. Na jeho konci, těsně pod vesnicí Gorephani, je cedule s nápisem „nejšílenější trail“. Souhlasím. 

Gorephani je krásná himálajská vesnička, která se zcela přeorientovala na turistický ruch. Kříží se tu hned několik treků a jen o tři sta metrů výš je legendární Poon Hill. Navíc je místo docela dobře přístupné z velkého města Pokhara. Suma sumárum, je tu jeden hotýlek vedle druhého a o hosty se přetahují. Spíme zadarmo, stačí, že si u našich domácích dáme večeři a snídani.

Na snídani si ale musím počkat až po výstupu. Budíček ve tři čtvrtě na pět, musli tyčinka a alou do mrazivé noci. Musíme stihnout svítání na Poon Hill – píší v průvodci. Po kamenných schodech stoupáme s desítkami dalších čelovek, jsme jako Karafiátovi Broučci. Nahoře nás čeká sto dalších lidí, zima a stánek s čajem.

A už to začíná. Slunce olízne vršek Annapurny South a konečně také Annapurny I., kolem které už deset dní kroužíme. Pak ochutná Dhaulagiri. Vrcholy osmitisícovek jsou nejdříve růžové, pak zbělají a nechají se hezky okukovat. Fotit už tolik ne, protože naschválníček slunce vychází vlastně za Annapurnami. I tak ta námaha stojí zato – říkáme si, než nás zima definitivně vyžene.

Slabá hodinka a jsme zpátky v Gorephani. Terasy zdejších hotýlků zejí prázdnotou a lákají k posezení. Slunce už je výš a hřeje. Annapurny už se koupou v jeho záři. A to hlavní – je odsud vidět to samé, co ze slavného Poon Hill o 300 metrů výš!

Až se sem příště dohrabu (a já se vrátím, protože se mi už rok stýská), sednu si na nějakou terásku a nechám si uvařit kafe nebo čaj, do kterého si přileju z místní placatice místní rum. A budu himálajské svítání sledovat v klidu, bez námahy a sama. Ušetřím si tím trochu sil na těch skoro dva tisíce metrů, které ještě dnes musíme sklesat. Většinou po strmých kamenných schodech.