Pěkné skotské počasí

30. 10. 2017 – Velká Británie, Evropa

Petr Blahuša jeho cesty

Na samém konci keltského světa šlapeme bosi po úzké rašelinné stezce. Prší, ale ne vodorovně, takže je vlastně všechno OK. Cílem je Temný průsmyk.

V Cairngorm na východě Skotské Vysočiny máme bahenní lázně zadarmo. Když brodíme už desátou rozvodněnou horskou bystřinu (na mapě jsou přitom nakresleny jen čtyři), vzdáváme to a zouváme se. Poněkud pozdě, stejně jsme už všichni durch. Teprve po několika hodinách se stezka přehoupne přes ploché sedlo, obejdeme pár skalek a začneme klesat k jezeru Loch Avon. Podle mapy tu má někde u vodopádu být srub, ale nenacházíme po něm ani stopu. Asi ho strhla v zimě lavina. Čeká nás tedy ještě jeden strmý výstup na další hřeben a pak klesání do Deery Burn, kde má být další bouda, dávající naději na usušení. Keltský bůh Taranis se na nás už ale nezlobí a chajdu jak klícka malou tu opravdu nalézáme…

Ráno dokonce na chvilku vyleze slunce, ale než sestoupíme z náhorní plošiny do údolí Deery, kde rostou prastaré caledonské borovice (vysazené údajně ze semen původních stromů, rostoucích tu a tam ve skotských horách už od konce doby ledové), zase se zatáhne. I tak ale nemůžeme neobdivovat krásu zdejších hvozdů, patřících mimochodem královskému trůnu.

Vždy, když královna nebo její příbuzní do nich přijedou lovit zdejší pověstné jeleny a ubytuje se na svém zámku Braemar, stahují Skotové v okolí na znamení protestu skotské vlajky před svými domy na půl žerdi. A mimochodem, sobi se zde neloví. Vysadil je tady po 2. světové válce norský král jako výraz díků za pomoc při výcviku jeho commandos v Cairghorm, a jsou proto přísně chráněni.

Na konci údolí v Deery Lodge, jen kousek po jeho křížení s Glen Burn, zabočíme doprava a začínáme zase stoupat do hor. Naším cílem je ještě před příchodem večera (což asi dáme) nebo deště (tak to určitě ne) dosáhnout průsmyku Lairigh Ghru. Jeho ponuře znějící keltské jméno plně odpovídá jeho významu: v češtině totiž znamená právě Temný nebo také Zakázaný průsmyk.

V úzkém údolí pod druhou nejvyšší horou Velké Británie Ben Macdhui, kterým už od dávných věků putovaly obchodní karavany keltských Piktů, prakticky neustále vanou silné větry a zuří bouře, takže každý, kdo sem přišel, před vstupem do průsmyku poručil duši svému bohu. Jak svědčí pomníček britskému plukovníku na druhé straně hor, který jsme objevili o den později, ve zdejších horách se umírá i dnes. Vedu kamarády k místu na břehu říčky Dee pod více jak kilometr vysokou skálu s dalším veselým názvem Ďáblova hora (Keltové mu ovšem prý říkali Ďáblův úd), kde mně kdysi na mé první cestě do keltského Skotska zachránila podobná chajda před velkými nepříjemnostmi...

…Na stejném místě, ale o 26 let dříve: Sestupoval jsem za zuřící vánice z Ben Macdhui. Kolem mě byla už téměř tma, noc v listopadu přichází brzy. Vedla mě jen malá mapka vytržená ze sto let starého atlasu, nalezeného u popelnice před domem, a směr, který mi na vrcholu hory ukázala mým osamělým příchodem lehce šokovaná skupina skotských horolezců. Jak jsem pochopil se svou angličtinou, když se mi podaří sejít dolů po klouzajících suťoviskách a přebrodit řeku, najdu pod obrovskou skálou malý srub, kde mohu složit hlavu.

Sestup byl náročný a zdálo se mi, že i nekonečný. Na dně Temného průsmyku už ale aspoň nezuřil blizard jako nahoře, a tak jsem co nejrychleji klopýtal po bahnité stezce ve stále menší naději, že dnes budu spát v suchu. K prvním lidským stavením dole pod horami jistě nestačím dojít a kolem mě není ani kde si natáhnout celtu – všude jen močál… Najednou se v hustém šeru na druhém břehu objevil světlý flek: nabílená stěna malého srubu. Nehledal jsem ani brod, stejně jsem byl skrznaskrz mokrý, a skoro po pás přebrodil řeku v přímém kurzu ke spásné střeše. Srub mě uvítal prázdnotou a zimou, ale to mi vůbec nevadilo. Za chvíli jsem už ležel ve spacáku, vařil na poslední kostce lihu ovesný porridge a ve svitu svíčky si mezi mícháním kaše četl děsuplnou historii tohoto průsmyku a hory nade mnou. Najednou strnu. Venku někdo je.

Uslyšet o půlnoci uprostřed pustých a jako hrob studených hor, a navíc v Temném průsmyku, tiché kroky, nasypal by si do kalhot i Chuck Norris. Zvědavost je však silnější. Beru do ruky nůž a opatrně sahám po klice. Prudce otevřu a zároveň rozsvítím baterku. Tři metry přede mnou v záři světla stojí kapitální jelen a tupě na mě zírá jako... jako jelen na člověka uprostřed liduprázdných hor. Že by projevil vůči pánu tvorstva nějaký povinný respekt, ho zjevně nenapadá. Bezpochyby sem zabloudil z lesů v údolí, kde panovnice zrovna pořádá hon, napadá mě jediné vysvětlení, proč se jelen vydal sám vysoko do hor. Chvilku na sebe koukáme, zvíře znuděně přežvykuje, pak si hlasitě upšoukne, ležérně se obrátí se a pomalu zmizí v černé stěně dešti.

V Temném průsmyku Lairigh Ghru pod Ďáblovou horou si poutník věru i dnes připadá jako na samém konci světa.