Ovce „na recept”
Nejpočetnější obyvatelé Irska nemají dvě nohy a zrzavé vlasy, nýbrž světlé vlněné kabáty a čtyři nohy. A co byla skotská Vysočina bez všudypřítomných ovcí? A Švýcarsko bez geniální trojkombinace pudla s čertem a klasickou ovcí?
Podle většiny lidí jsou ovce hloupé, extrémně ustrašené a svou jedinou činnost – tedy permanentní okusování trávy – dokážou přerušit jen bezhlavým úprkem za zbytkem stáda. Zdánlivě bez příčiny a bez toho, aby aspoň jedna ovce věděla proč, před kým a kam se vlastně prchá…
Jenže omyl – takové ovce nejsou ani náhodou! Především v extrémních podmínkách, u nás v Evropě tedy na hlavním alpském hřebenu ve výškách nad 3 500 m, kde před mrazy, sněhovými bouřemi a dvěma sty dešťovými dny v roce kapitulují dokonce i stromy, se ovce zbaví hloupých lidských předsudků a promění se v to, co jsou: a sice absolutní hvězdy v disciplíně přežití. A je jasné, že tenhle kumšt by nezvládly bez šikovnosti a intelligence – vlastností, které z nich dělají špičkové horolezce, chytré hledače potravy, obětavé rodiče a zvídavé potomky, kteří se během několika týdnů dokáží naučit jakou technikou překonat i ty největší balvany, kde najít výživnou trávu, kde se schovat před letícím orlem a jak svou roztomilou hlavičku proměnit v supermoderní navigaci s zakódovanou topografií okolních hor.
Příroda ovce nevybavila jen vynikající prostorovou pamětí, ale i špičkovým outdoorovým oblečením do každého počasí. Vlněné vlákno 4x slabší než lidský vlas v mrazech extrémně hřeje a v dešti dokáže pojmout až pětinu vlastní váhy bez toho, aby vlněný “kabát” promokl. Ovce tento dar přírodě splácejí každým krokem: transportem hmyzu, semínek a pylu zapadlých do husté vlny a elastickými kopýtky, která jsou ideálním nástrojem k zpevňování půdy proti erozi.
Málokde patří ovce do krajiny tak jako v Irsku. Přibližně osm miliónů jich žije na “zeleném ostrově” v Atlantiku, podstatně víc než lidí. Irové si to se sobě typickou nadsázkou vysvětlují po svém: když se z kdysi chudého Irska vydaly statisíce krajanů za lepším životem do Austrálie, Kanady a především do USA, zapomněli si své ovce jednoduše přibalit do kufrů.
Ovce tu zkrátka potkáte na každém kroku: na loukách, nad kolmými útesy vysoko nad mořem, stejně jako vedle úzkých klikatých ulic a často i přímo na nich…
Největší ovčí boom Irsko zažilo v 80. letech minulého tisíciletí, kdy se ovce natolik přemnožily, že se extrémní vypásávání negativně projevilo na životním prostředí. Od té doby jejich počet značně poklesl a většina obyvatel má chov už jen jako “vedlejšák”. Regály suvenýrových shopů jsou sice nabité vlněnými produkty, ale spíš z důvodů image, než z profitu. V době syntetických látek se vlna finančně nevyplácí, rentabilní je na ovci už jen maso. A to jde ze 70 % na export!
Ovce podle mě umí ozdravovat nejen krajinu, ale i nervy. Vždyť nic nemá takový uklidňující efekt jako pohled do liduprázdné krajiny s poklidně se pasoucím stádem ovcí. Jejich monotónní přežvykování má až meditativní účinky, a tak deset minut ovce “na recept” vygruntuje hlavu líp než dvě hodiny na gauči psychologa……
Výše uvedené argumenty by se daly okopírovat i pro severnější Skotsko. V báječně liduprázdné krajině skotských Highlands, kde má člověk pocit, že je na konci světa, jako by mu ovce svým bečením říkaly: “žádný strach, nejsi tu sám, my jsem tu taky….” Zkrátka po dvou třech dnech tu člověk začne spontálně mluvit béééčtinou. Pro fotografy jsou ovce doslova darem nebe, neboť mu ušetří pracné hledání fotogenických kamenů či jiných rekvizit do popředí snímku. Stačí přemluvit nejbližší ovci… béééčtinou samozřejmě…
A teď přejdeme ze severu do středu Evropy do Švýcarska a od vnitřních hodnot k povrchní optice – tedy ke kráse. Ovčí MISSkou je jednoznačně a bezkonkurenčně walliská ovce černonosá. Ta, stejně jako její irské a skotské sestřenice, sice všechna kola včetně finálního absolvuje ve vlněném sexy svetříku, ovšem doplněného vlněnými kozačkami. Walliská ovce je prostě kráska naprosto nevšední, vyjímečná i svým výskytem.
Nejenže ji najdete pouze v jižní části kantonu Wallis, ale i tady je raritou, neboť tvoří jen 8 % ovčí populace. Lidově se jí přezdívá “Ghornuti” neboli “rohatá” podle nádherně dlouhých točitých rohů ve tvaru vývrtky, které vyrůstají obou pohlavím kolmo z hlavy. Její zevnějšek je geniální trojkombinací pudla s čertem a klasickou ovcí….
Co se původu týče, je přímou příbuznou vymřelé ovce vispertálské a stavbou těla má nejblíž k praovci. Její robustní dlouhá srst pokrývá nejen hlavu včetně obličeje a nohy s charakteristickými tmavými partiemi na relativně plochém nose, kolínkách i kotníkách, takže to vypadá jako by ovce měla obuté tmavé kozačky a špinavá kolínka. Samičky jsou ještě větší parádnice a mají tmavé fleky i na ocásku. Kromě roztomilého vzhledu bodují walliské ovce i svou klidnou, přívětivou povahou. Navíc jsou perfektní horolezkyně, odolné na teploty a obzvlášť skromné i co se potravy týče – tudíž perfektně vybavené do walliských čtyřtisícovek.
