Za vůní oslíků

4. 12. 2017 – Chorvatsko, Evropa

Jana Patková

Nad hlavou mi visí obrovské kusy sušené šunky, která voní. Z oslů se sice tenhle pršut nedělá, ale jestli mi to v legraci bude paní domácí ještě chvíli tvrdit, klidně tomu uvěřím. Na Pelješci je oslíků všude dost a já mám dnes hlavu zmámenou jarním větrem, pichlavým sluncem a trochu taky zdejším vínem.

Vesnice Kuna Pelješka si hoví pěkně za větrem mezi dvěma horskými hřebeny poloostrova Pelješac. Pálí tu slunce, takže se vůně, která obklopuje stádo oslíků, pěkně tetelí nad rozpálenou asfaltkou. Alespoň víme, že jsme po celodenním šlapání do pedálů správně…

Ráno je obloha trochu matná. Člověku se z lodi ani nechce, ale co naplat, když parťák nechce vynechat ani kilometr z naplánované chorvatské bicykliády. Načínáme pátý den na Kololodi, a já nevím, jestli bolí víc nohy nebo pozadí. Nejhorší jsou první minuty v sedle, ty nám ale rychle uběhnou na promenádní asfaltce. Vede pár metrů nad hladinou moře a spojuje Trstenik a vesnici Žuljana. Než se k ní přiblížíme, tělo už zase funguje na radostných sto procent.

Aby té radosti nebylo zas tak moc, z Žuljany začíná stoupák až do vesnice D. Dubrava. Před sedlem nás protivítr skoro zabrzdí – a to i bez něj jedu šnečím tempem. Svádím to na krásné výhledy, které je třeba pořádně a s klidem vychutnat.

Dlouhý sjezd zpátky k moři je za odměnu. Mimořádně používáme silnici vyšší třídy, což v těchto končinách znamená mizivý provoz, ale superhladký asfalt. Výhled máme na část bosenského pobřeží za mořem – a už jsme zase u hladiny moře.

To je zrovna tady (Bratkovica, Drače) trochu jiné – mělké a plné mořských zahrádek, v nichž se pěstují mušle a ústřice. Tuhle lahůdku, které jsem ještě nepřišla na chuť, tu také v několika hospůdkách nabízejí. Zaručeně a viditelně čerstvou.

Komu to chutná, ten tu uspokojí i čichové buňky, protože to tu smrdí bahnem a rybinou-mušlinou. Moře připomíná polovypuštěný rybník, těším se dál, kde bude zase divoké.

Netrvá to dlouho. Nejprve silnička a pak makadam vedoucí pod hřebenem hor nás brzy dovedou nad obec Crkvice, která je omývána otevřenějším mořem. Sedmnáct serpentýn vedoucích odtud prudce nahoru působí děsivě. Konec v nedohlednu. Ale kupodivu je stoupání příjemné, metry rychle přibývají. Až úplně nahoře, kde se silnice noří do řídkého lesa, přestávám stačit. Větřík, co mě cestou chladil, vystřídal nehybný horký vzduch s vůní smoly a… a ano, už i té „osliny“.

Jsme tady, pod námi je Kuna Pelješka nejen s oslíky, ale i s vyhlášenou pršutovou hospůdkou Agroturistika Antunovič. Že tu potkáme značnou část kololodníků, není náhoda. Ládujeme se pršutem a sýrem, zapíjíme vínem a vodou – a únava je pryč. Nakukujeme do zadní místnosti s barovým pultem a těžkými dřevěnými stoly. Nad nimi od stropu visí kýty sušených masíček, nic pro vegetariány… Paní domácí zatím v přední místnosti přivazuje k tyči jehňátko, rozdělává oheň ve velkém grilu a šup s jehňátkem nad plameny. Polena praskají, je tu útulně a chutně.

Jak krásně se vysedává, když má člověk většinu výškových metrů už za sebou. Uděláme si už jen malou zajížďku k františkánskému klášteru s klidnou atmosférou a parkovištěm oslíků. Okukuju mláďata, dokud se po rozehřáté zídce neprovlní had. Není přesvědčivějšího argumentu k návratu na loď.

Ta kotví u městečka Trpanj. Sjezd je tak svižný, že stihneme odpolední zmzlinku na nábřeží. Čeká nás předposlední noc na vlnách jarního Jadranu.

První, druhý, třetí a čtvrtý kololodní den najdete na webu cestovatelů. Poslední zase za týden - pojedeme po chorvatském pobřeží.

Prakticky:

Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.

Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz