Lejna zakopejte a všechno bude OK
Po svahu k nám stoupá chlap s pasteveckým psem, oblečený do divného mixu výstražné motoristické vesty a typického skotského kiltu. Čekáme, že po nás bude chtít, abychom opustili jeho pozemek. ale první věta zní: „Doufám, že po sobě zahrabete ta svá….,“ načež ten svérázný potomek Williama Wallace dodá: „Tohle všechno kolem teď totiž patří Arabům.“
Tomu se říká globalizace, napadne mě v první chvíli. Stojíme totiž uprostřed skotské divočiny, na svahu Capitol Hill, vysoko nad pobřežním pásem Loch Duich, které ve skutečně není – jak by se podle jména mohlo zdát – jezerem (loch znamená v keltském gaelicu jezero), ale dlouhým a hlubokým mořským fjordem, který využívali na svých rejzách už Vikingové. Jsme na samém okraji legendárního skotského údolí Five sisters.
Krajina kolem jezera Loch Duich – ve skotečnosti dlouhého a úzkého mořského fjordu – patří mezi nejkrásnější kouty celého Skotska
Podle Johna, jak se nám chlapík představil, je tohle nejkrásnější kout Skotska – a to už něco znamená! O to víc ho mrzí, že už i sem zasáhla neviditelná ruka trhu a peníze naftových princů. Ukazuje nám, jak části kopců, patřící Arabům, jsou oholeny (asi ovcemi) dohola a i jinak viditelně využívána. Jen ten svah nad námi je zarostlý k pasu vysokým kapradím a vřesem.
„To je můj pozemek. Ten jim nedám. Chci, aby se tady zachránil aspoň kus divočiny,“ říká keltský rebel. Jen kousek odtud, na náhorní planině za kopcem, začíná neuvěřitelně krásná krajina (zatím) opuštěných skotských kopců, skal a vřesovišť, kde se volně pasou stáda jelenů a nad nimiž krouží orli.
Přístup k zelenému Loch Duich střeží mohutný skalní hřeben Five sisters... zatímco nahoře nad ním jsou jen pusté horské pláně
Když se potomka Piktů ptám, jak dlouho tady žije, odpoví, že už čtrnáct let. Předtím prý bydlel v Edinburgu. Na nevyslovenou otázku, proč se odstěhoval z města do divočiny, John jen suše dodá: „Orel vždycky létá sám, touží po svobodě. A černá ovce nejde nikdy se stádem.“
Na samém konci jezera se na malém skalnatém kopečku nachází osamělý hřbitov místních lidí, ale i vojáků, kteří padli daleko odtud ve Velké válce. Úzká stezka vede odtud k podle mnohých nejkrásnějšímu skotskému vodopádu Fall of Glomach
Když John odešel, uklidněný tím, že si všechno po sobě odneseme nebo aspoň pohřbíme hluboko do jeho milované skotské země, vyrazili jsme na průzkum okolí. Kousek od našeho tábořiště jsme narazili na osaměle se pasoucího koně s dlouhou hřívou. John nám říkal, že mu patří; jmenuje se prý Danny boy, to podle hrdiny irské (!) lidové písně, kterou zná celý svět.
Danny je široko daleko jediná viditelná živá duše a s tou „máničkovskou“ hřívou vypadá pěkně rošťácky, jak trefně poznamenala slovenská herečka Jana Hubinská, která s koňmi strávila při natáčení seriálu Zdivočelá země několik let. Na narušitele klidu na své pastvině se dívá laskavě, pohladit se dá, ale nevypadá na to, že by dovolil, abych mu vylezl na hřbet. Tož, žij si tu dobře a dlouho, Danny boy - a ať neskončíš v nějakém arabském hrnci!
