Jsem tu za exota

3. 1. 2018 – Vietnam, Asie

Zdeněk Soldán

Za přepážkou místní policejní stanice imigračního oddělení v Ha Giangu se mě policejní úředník anglicky zeptal, co si přeji. Odpovídám mu, že anglicky nemluvím, protože Američani přece prohráli válku.

Podávám mu pas a na mapě ukazuji, kam mám zamyšleno jet. S úsměvem mi ukazuje, ať se posadím. Po chvilce přichází s povolením ke vstupu do pohraniční oblasti. V domnění, že jsem západní spojenec Vietcongu, mi svolil, abych ho vyfotil, jak mi předává povolení.

Vítejte na nejsevernějším Vietnamu.

Z Hanoje jsem se přemístil nočním spacím autobusem do města Ha Giang. Brzký ranní příjezd byl kompenzován možností dospání až do rozednění.

Skládám kolo a začíná můj návrat do Hanoje přes desítky a desítky horských sedel.

Jedu pozvolna proti proudu řeky a z oblaků páry na mě z dáli vykukují zalesněné špičaté vrcholy hor. Po dvaceti kilometrech poklidného stoupání začínám ostře nabírat výšku. Cestou klikatící se někam k oblakům šplhám stále výš a výš. Nekonečné stoupání s desetiprocentním sklonem. A tak to zůstane i v následujících dnech. Projíždím snad těmi nejkrásnějšími a nejdramatičtějšími pasážemi, které může severní Vietnam nabídnout. Jediná vada na kráse je celkem velká exponovanost turistů, kteří na rozdíl ode mne jedou na skútrech. Já jsem tu za exota. V poslední době se tahle oblast stala hodně populární.

Zastavil jsem v sedle a nesměle za mnou přišla asijská turistka, zda by se mohla se mnou vyfotit. Tak jsem tu holku objal a najednou to začalo ze všech stran cvakat jako na tiskové konferenci vlády. Ono objetí spustilo proces, při němž se postupně se mnou vystřídaly všechny děvenky z minibusu. A mobily jen cvakaly a cvakaly.

Jak se záhy přesvědčuji, tak jedno sedlo není žádné vítězství. Dolů a zase nahoru a ještě nahoru. První spaní a první test kartiček. „Dobrý den, mohl bych si tu, prosím, postavit stan?“

Pro cestu mi kamarádka Vietnamka přeložila pár potřebných česko-vietnamských frází. Ty jsem si oboustranně vytiskl a zalaminoval. Fungovaly úžasně.

Ráno slaňuji asi deset kilometrů do údolí. A znovu ostře nahoru. Stále nahoru. Ta cesta snad nemá konce. Jsem kousek od čínské hranice v malebném městečku Pho Bang a obědvám.

Znovu se deru do sedla a následně sjíždím, abych mohl opět šlapat do vrchu před Dong Van.

Zatkl mě policajt a rukou vehementně gestikuloval, ať prý s ním jdu chlastat. Uvařil dobrý čaj. Nebyl to žádný umakart, ale znalec. První přeliv vylil. Zalil podruhé, nalil do hrníčku a přelil do druhého. Připojil mě na wifi a telefon napíchl do sítě. Přátelský pokec přes google překladač. Na rozloučenou selfie!

Další spaní a další úžasný den s výhledy beroucími dech na špičaté, zelení porostlé kopce.

Zastavil jsem na focení. Přišla za mnou japonská turistka, zda se může se mnou vyfotit. Na oplátku prý vyfotografuje ona mě mým aparátem. Popadla fotoaparát jako profík z Timesu a začala cvakat jeden snímek za druhým. Vypadalo to chvilku, že si i lehne. Když jsem pak fotografie kontroloval, tak nepoužitelné. Uřezané nohy, foto na střed…

A tak to jde den za dnem přes nespočet sedel a nekončících stoupání. Přece jen sjíždím. Dojíždím zpět do města Ha Giangu, odkud jsem před čtyřmi dny odjížděl.

Šlapu po proudu řeky po hlavní cestě směřující do Hanoje, která je však ještě hodně daleko. Konečně zkouším i nejtěžší převody na převodníku. Cesta je lemována prodejci pomerančů, pomeranče jsou nasbírané na svazích přímo nade mnou.

Viet Quang, odbočuji z hlavní silnice. Začínám další horské dobrodružství. Každá vesnice tu má tu výsadu, že leží ve svém údolí. Tak šlapu nahoru, abych mohl sjet dolů a pak opět nahoru. Už se ničemu nedivím, a tak šlapu.

Byla místa, kde mě nenechali postavit stan a pozvali mě k sobě domů. Pozvali na jídlo a na kořalku. Byly chvíle, kdy mě plácali po rameni a ukazovali palec nahoru. Byla cesta tak ostře stoupající, že jsem musel sesednout z kola a tlačit. Když se cesta změnila v horskou stezku, kde jezdily jen motorky, tak tlačení vystřídalo „bejčení“.  Byly chvíle, kdy ze mě tekl pot a já pro sůl v očích neviděl na cestu. Šlapal jsem, nebo snad i tlačil z posledních sil, ale byl jsem šťastný, že tu jsem.

Všude, kde jsem projížděl, byli lidé příjemní a usměvaví. Projížděl jsem místy se spoustou místních etnik. Ženy byly oblečeny v pestře barevných krojích s ručním vyšíváním. Poznal jsem, jací jsou Vietnamci neskuteční dříči, makáči, a jak jsou houževnatí a pracovití.

Asi čtyřletý klučina, když mě uviděl, jak jedu na kole, tak radostí poskakoval bosýma nohama po asfaltu s rukama nahoře. Ferda mezi nohama se mu pohupoval v rytmu poskoku.

Překonávám hřebeny hor za městečkem Nghia Lo a ocitám se v provincii Son La. Sjíždím po hlavní cestě podezřele dolu až na hranici dvou set metrů. To abych mohl opět stoupat do tisícimetrových hrbů k čajovým plantážím kolem města Moc Chau.

Zkazilo se počasí a snad jen malým zázrakem se mi podařilo pořídit pár záběrů čajových polí, když se na chvilku rozpustila mlhová clona.

Šlapu v mlze a mrholení směr Hanoj. Viditelnost je sotva na deset metrů a oni nesvítí, a dokonce i předjíždí. Zvykám si. Opět vykresluji pomyslný graf nekonečného W. Že by poslední sedlo?

Je časné ráno a já se zařazuji do davu motorizované kolony tekoucí jako řeka do hlavního města. Provoz každou minutou houstne a já šlapu v davu s ostatními. Začíná mě to hodně bavit. Je to adrenalin!

Existují tu silniční pravidla, ale skoro nikdo je nedodržuje, přesto to funguje. Červená na semaforu je mnohdy jen upozornění, že taky z jiného směru něco jede. A tak se jede intuitivně a s ohledem na vše i na ty, kteří jedou do protisměru v jednosměrce, po jiné straně či v protisměru na čtyřproudové silnici. A nikdo se nezlobí ani nerozčiluje. Za celou dobu jsem neviděl jedinou vážnou nehodu.

Jsem v Hanoji a užívám si života ve staré čtvrti v uličkách přeplněnými obchody stánky a prodejci snad se vším. Je to úžasný pocit, toulat se jen tak a pozorovat to hemžení, nasávat tu atmosféru, běžný život a vnímat ty všechny barvy a vůně.

Na hostelu ve staré čtvrti, kde jsem ubytovaný, právě končí večerní párty. „Všichni vylezte na stoly!“ Zní povel samozvaného moderátora večera. Ti co celý večer režírovali, vylézají na barový pult. Začala hrát ta největší pecka od Bryana Adamse Everything I Do. V rukách se objevily zapalovače a mobily. Všichni, neb jsou to Amíci, Angláni a Irové, sborově zpívají. Na rukách mi naskakuje husí kůže. Úžasná atmosféra. Místní nechápou, co se děje, ač celý večer aktivně přihlíželi pařbě. Konečně poznávají, co je to Karaoke v podání bílé huby.