Jenže co by byly irské puby bez světoznámého Guinness – černého piva s krémovou čepicí z pěny v barvě karamelu? Když si otec “pivního zázraku” Arthur Guinness oslavovaný coby národní hrdina v roce 1759 v St. James na kraji Dublinu pronajal za 45 liber na rok– a to na 9 000 let dopředu(!) – skromný pivovárek, určitě ho nenapadlo, že stvoří irskou ikonu a jedno nejznamějších piv světa.

Člověk navíc udělá i něco pro zdraví, neboť černé pivo obsahuje zdravé antioxidanty a je tudíž pro lidský organismus prospěšné „skoro“ jako ovocné smoothie. A jelikož se Irové snaží pro vlast i pro zdraví udělat maximum, tak své milované pivo přidavají i do celé řady pokrmů – od sladkostí včetně zmrzliny a vánočního pudingu až po výborné Irish Stew, husté polévky z hovězího masa a zeleniny.

Kultura irských pubů se do světa – především do USA, Kanady a Austrálie – dostala už začátkem 19. století se statisíci Irů, kteří byly přinuceni v důsledku hladomorů opustit svou vlast. Se stoupajícím úspěchem Guinness na domácím trhu se v 60. letech zrodil nápad exportovat s oblíbeným pivem i celou hospodu. To ale není zdaleka tak jednoduché, jak by se možná zdálo…

Vždyť co vlastně dělá jedinečnou atmosféru irského pubu kromě piva, whisky a hrstky rustikálních pokrmů? Odřený výčepní pult s lepkavou vrstvou piva, dřevěná prošlapaná podlaha vrzající pod nohama, těžké měděné lampy nebo černobílé fotografie a všemožné harampádí visící na stěnách, od hrnců až po hurlingové hole? Nebo je to zakalené zrcadlo pověšené za pípou a oblepené etiketami dávno zapomenutých druhů Whiskey, pivními tácky či cizokrajnými bankovkami?

Určitě, jenže to vše se dá imitovat a pod šikovnýma rukama řemeslníků zestárne i nový inventář. Bez čeho ale žádný Irish Pub – a je fuk, jestli v Mnichově, v Praze, v Sydney nebo ve Vegas – prostě nebude “fungovat”, kde nestačí žádná kopie, kde je nutný originál, je irský personal, respektive irská mentalita.

A ta je geniální směsicí bodrého humoru, upřímné pohostinosti, otevřenosti a hlavně permanentně dobré nálady. Nám se hned v prvním Irish Pubu mění irské klišé v realitu: tmavý mahagonový nábytek obklopený aurou starých dobrých časů i notnou dávkou útulnosti, staříci hlasitě klábosející u výčepního pultu, čtveřice muzikantů a omladina sledující zápas rugby na televizní obrazovce zavěšené na stěně zažloutlé nikotinem ještě z dob před zákazem kouření. Zatímco si jiné podniky musí neustále vymýšlet něco nového, aby udrželi zákazníky, úspěch Irish Pub spočívá naopak v tom, že vše zůstane při starém. A Nejen opticky… Dodnes je třeba zvykem půl hodinky před zavírací dobou vyhlásit “Last order” čili poslední rundu.

Že Guinness v Irsku chutná jinak není tedy jen proto, že se tu pije nepasterizovaný, ale i díky geniální atmosféře. Dnes se sametově černého piva s přídavkem dusíku vypije ze sklenic s firemním logem harfy či sympatického tukana ve více než padesáti zemích světa denně na 10 miliónů pints. Legendární jsou i reklamní slogany Guinness: od “Můj bože, můj Guinness” , “Krásný den pro Guinness” či “Guinness ti dodá sílu” potvrzující i to, že Irové mají s Čechy společnou nejen zálibu v ironii, ale i fakt, že si v dnešním přeregulovaném světě nenechají do ničeho kecat – a už vůbec ne do konzumace piva…

Slogan “Dobré věci přicházejí k těm, kdo umí čekat” či “Dobré věci potřebují čas” zas poukazuje na točení Guinness, což je stejný kumšt jako správné pití – ideálně v sedmi douškách. Důležitá je naprosto čistá sklenice, 45° úhel sklenice k pípě, které se v žádném případě nesmí dotknout, a trpělivost. Čtyři minuty trvá správné točení Guinness, a to ve dvou etapách. Především před dotočením typicky hedvábné pěny je důležité vyčkat přesně 198 vteřin. Během nich se totiž Guinness probouzí k životu a získává svou “filozofickou hloubku“. Jako by se i v tomto procesu odrážela pohodová irská mentalita…. Důvodem permanentně dobré nálady Irů je ale asi hlavně fakt, že sociální život se tu nežije v sociálních mediích, ale v místním pubu, kde si lidé hledí do tváře místo na displeje mobilů.

Pivní zázrak ale není jediným světoznámým vynálezem Guinnessova pivovaru, nýbrž i slavná Guinnessova kniha rekordů. A ta je vlastně už sama o sobě rekordem: se 130 milióny exemplářů v 25 jazycích ve více než 100 zemí je po Bibli a Koránu třetí nejprodávanější knihou světa. Celý nápad je zásluhou tehdejšího generálního ředitele pivovaru Sira Hug Beavera, který se 10. listopadu 1951 zúčastnil setkání myslivců ve Wexfordské zátoce konající se samozřejmě v místním pubu. Kde jinde…

Během posezení se Beaver dostal do sporu o tom, který z lovných ptáků je v Evrope nejrychlejší. Zatímco jedni byli pro koroptev, jiní tipovali kulíka zlatého. Beaver napadlo, že musí existovat nekonečně mnoho nejrůznějších sporů a sázek diskutovávaných večer co večer v pubech po celé zemi. V jeho hlavě se zrodila geniální myšlenka vydat knihu jako příručku k rozsuzování hospodských pří a sporů.

Pověřil proto bratry Norris a Ross McWhirterovy úkolem shromáždit co nejvíce “nej”, která v roce 1954 zařadil do prvního vydání. Dnes v Guinnessově knize rekordů najdete kromě klasických rekordů i nekonečnou sbírku kuriozit – od nejdelší koupele v kostkách ledu trvající 1 hod 8 min až po 12 875km dlouhý pochod ze Santa Monica v Kalifornii do Istanbulu a sice chůzí pozpátku….

A co irské rekordy? Málokoho asi překvapí, že největší sklenice piva byla naplněna před irským pubem “The Auld Dubliner Irish Pub”, bohužel ne v Irsku, nýbrž v kalifornském Tustin. Ale i pravý irský rekord má co dělat s pivem a na Ameriku by byl určitě moc velkým soustem. Získán během oslav Arthur´s Day v roce 2013. Rekordní tu nebyla ale jen spotřeba piva, nýbrž počet 921 žaludků vypumpovaných během 24 hodin v nemocničních pohotovostech po celé zemi. Tím byl překonán rekord z roku 2012 během oslav na St. Patricks Day s 907 žaludky. I mediální reakce byla typicky irská – zatímco Guinness pivovar byl v oficiálním stanovisku “pyšný na všechny Iry”, mateřský koncern Diageo šel ještě o krok dál a vybavil 10 “nejúspěšnějších” pubů exluzivními plivátky z mramoru – pravděpodobně pro příští rekord…