Tváří v tvář zraněným slonům
Sloní chobot váží až 180 kilogramů a je v něm 40 000 svalů. Chobotem slon dokáže přenést předmět o váze přes půl tuny, stejně jako si vezme díky malému „prstu“ na jeho konci z vaší ruky malý oříšek… Nejen to se dozvíte doslova tváří v tvář těmto dobromyslným obrům v Kuala Gandah.
Slon má neuvěřitelně moudré oči... 
...a velejemný konec chobotu
V srdci pevninské Malajsie, pod kopci pokrytými džunglí a na úplném konci úzké silnice leží záchranná stanice slonů Kuala Gandah. Jedná se o jakousi obdobu podobných záchranných center pro orangutany, kterými je proslulé malajsijské Borneo. Rangeři a ošetřovatelé zde pečují o slony svezené sem z celé jihovýchodní Asie. Zdejší zvířata byla buďto zraněna tak, že by se o sebe ve volné přírodě nedokázala postarat, nebo se jedná o osiřelá mláďata.
„Takových tu máme několik. Včetně téhle samice,“ říká mi ošetřovatel, když ho upozorním, že jedno ze zvířat nápadně napadá na pravou přední nohu a ve snaze odlehčovat ji má stále nadzvednutou. „Nejstarší samec v našem stádu k nám zase přišel před desítkami let z džungle v Taman Negaře, kde ho jako mládě těžce zranil tygr. Tihle predátoři si sice netroufnou na dospělé kusy, ale na mláďata ano,“ vysvětluje mi trpělivě Malajec a vypráví mi, že ty slony, které se v Kuala Gandah podařilo buďto vyléčit nebo – v případě od mala zde žijících sirotků – vycvičit natolik, aby dokázali přežít sami v přírodě, pak odtud za logisticky složitých manévrů odvážejí do několika posledních ostrovů panenské džungle v Malajsii. Své životy pak dožijí jako svobodní tvorové.
Počet slonů v kualagandahském stádě je kolísavý, pohybuje se kolem 12-15 kusů. Zrovna týden před naším příjezdem ale sloni o jednoho člena svého společenství přišli. Celou střední část Malajského poloostrova totiž postihly obrovské povodně. Pršelo nepřetržitě několik dní za sebou, bez ohledu na panující období sucha. Řeky se vylily ze svých břehů a přišly obrovské povodně. Jedna ze zátopových vln zalila i záchrannou stanici a sousední osadu původních obyvatel pralesa Orang Asli. Zatímco ale lidé stihli včas utéci, evakuace slonů byla o poznání složitější operací, a ne všechny se podařilo zachránit.
„Voda vzala nejmladšího slona našeho stáda, teprve několikaměsíčního samečka. Oddělil se od stáda a dodnes jsme ho nenašli,“ říká mi smutně jinak usměvavý Malajec, zatímco se rozhlížím po stanici. Všude kolem sebe vidím stopy po nedávném řádění velké vody, tak podobné scénám třeba z povodní zničené Prahy, Kojetína nebo Ústí nad Labem, kterých jsem byl přímým svědkem.
„Stanice funguje teprve druhý den,“ říká ošetřovatel, jako by vycítil mou otázku. „Zdaleka jsme ještě nenajeli na plný provoz. Řada objektů je ještě uzavřená, sušíme věci a kvůli stále vysoké vodě není možné, aby se návštěvníci vykoupali spolu se slony v řece. Navíc se tady stalo nedávno několik drobných incidentů, kdy si slon ve vodě nešťastnou náhodou stoupl turistovi na nohu a zlomil mu ji,“ vysvětluje mi jeho kolega, který páskou právě uzavírá přístupovou cestu k řečišti. Také projížďka na slonu je stále zakázána, snad kvůli stresu, kterým zvířata nedávno během povodně prošla.
Chobot vystrčený nad hladinu jako šnorch ponorky umožňuje těmto inteligentním tvorům klidně se i potápět 
Drbání od ošetřovatele- velká lábuž!
Spolu s dalšími několika desítkami návštěvníků záchranné stanice tak můžeme jen závistivě koukat na tlustokožce, kteří se svými mahaudy vesele řádí ve vodě. Blaženě se v ní rozvalují, stříkají choboty vodu na sebe nebo dokonce sprchují své ošetřovatele. Mláďata dokonce šplhají na záda svých starších strýců a tetiček a doslova s labužnickým výrazem z nich skáčou do vody. Každý v takových okamžicích musí mít, jak říká známý liberecký cestovatel Miroslav Nevrlý, v očích „slzy štěstí“, že něco takového mohl spatřit na vlastní oči.
